Článek
Pohled na bývalou ministryni financí Alenu Schillerovou, kterak kárá vládu Petra Fialy za nedostatek rozpočtové odpovědnosti, patří k pravidelným zpestřením sněmovních debat, zejména těch, které se týkají veřejných financí.
S ohledem na to, kdo (zatím) drží rekord v nominálním zadlužení Česka i ve výši ročního rozpočtového schodku, je to samozřejmě pohled trochu legrační. Stejně tak není těžké si vzpomenout, že konsolidační plán Aleny Schillerové, podle nějž chtěla vyvést zemi z covidových dluhů, byl všechno, jen ne ambiciózní. Také už dlouho před příchodem dalších komplikací v podobě války na Ukrajině a inflační smršti budil mezinárodní pozornost pro svou v jiných zemích nevídanou lenost a rozplizlost.
Vtipných komentářů na téma zlodějů, kteří křičí „chyťte zloděje“, nebo žhářů, kteří kritizují požárníky za nedostatečnou intenzitu hašení, jsou plné sociální sítě. A mají své opodstatnění. Jenže to zároveň neznamená, že Schillerová dnes, kdy jí ani vzdáleně nehrozí žádná politická odpovědnost za vládní kroky, nemá v některých věcech pravdu.
„Za výdaje spojené s válkou na Ukrajině to neschováte, a dobře to víte,“ hřímala Schillerová po schválení novelizovaného státního rozpočtu na letošní rok. Ten má nakonec naplánovaný zhruba stejný schodek jako Schillerové „předválečný“ rozpočet, tedy 375 miliard korun. Všechny ty finty a účetní triky, jimiž Zbyněk Stanjura redukoval schodek ze začátku roku během rozpočtového provizoria, tedy přijdou z hlediska dlouhodobého pohledu na české makroekonomické údaje vniveč.
Vláda Petra Fialy, pravda, dokáže z tohoto schodku a z příjmů navýšených inflačními tlaky zaplatit kus válečných výdajů a pomoci občanům s divokými cenami. Celkem zhruba za sto miliard. I v nich je samozřejmě s čím polemizovat. Pětitisícová, téměř plošná jednorázová dávka za dítě je holý nesmysl a vyhozených deset miliard. Nezacílený úsporný tarif je řádově dražší a řádově méně účinný, než kdyby vláda dokázala pomoc lépe zamířit na potřebné.
Přesto hlavní problém neleží v této pomoci, zvláště jestli se její náklady podaří alespoň částečně pokrýt z mimořádných příjmů z mimořádných daní – což tedy není vůbec jisté.
Hlavní problém je ten zbytek – zhruba 280 miliard korun původního „Stanjurova“ schodku a také 295 miliard, o které podle aktuálního návrhu nevyjde státní hospodaření příští rok. A také schodky v rozmezí 250 až 300 miliard pro další roky.
Tohle už se, jak správně říká Schillerová, za válku rozhodně neschová. To je strukturální problém způsobený především toutéž Alenou Schillerovou a covidovou politikou vlády, v níž působila, a takzvaným zrušením superhrubé mzdy, na němž se podílela jak Schillerová, tak Fialova ODS.
Především koalice Spolu vyhrála sněmovní volby pohádkami o tom, že strukturální rozpočtový průšvih lze řešit, aniž by se zvyšovaly státní příjmy a omezovaly skutečně relevantní státní výdaje. Touto předvolební báchorkou si koaliční vláda svázala ruce a jakékoli řešení českého rozpočtového průšvihu učinila prakticky nemožným. Alespoň do doby, než sundá ideologické klapky z očí a tragickou předvolební lež opustí.
Horší než výstřelky kampaně je, že strany voličům lžou, co bude s daněmi a výdaji. Vytvářejí očekávání a povolební realita zas otřese důvěrou v politiku. Při absenci programu ANO hraje prim SPOLU - asi nejvíce "populistický" program, co jsem za 20 let u seriózní stany viděl. /1
— Daniel Prokop (@dan_prokop) August 13, 2021
Což se zatím neděje. V posledních rozhovorech, které premiér Fiala rozdal, si dal vždy záležet, aby nahlas zaznělo, že daně se zvyšovat nebudou. „Rozhodně nevidím jako dobré řešení zvyšování daní,“ prohlásil premiér pro Seznam Zprávy. „Daně zvyšovat nebudeme. Tečka,“ řekl pro televizi Nova.
Pokud by to premiér myslel vážně, což nejspíš nemyslí, musel by se z 220miliardového strukturálního nesouladu mezi každoročními příjmy a výdaji státu výhradně prošetřit. Což zkrátka nejde bez znatelného omezení výdajů v klíčových (a nejdražších) oblastech, jako jsou sociální výdaje, důchody nebo zdravotnictví. S žádným plánem v tomto směru ale vláda nepřichází, protože na politickou sebevraždu je přece jenom vždycky času dost.
V ekonomických kruzích se přitom debata dávno rozjela a nápady i návrhy existují. Je tu obecněji formulovaný plán bývalých politiků Mirka Topolánka a Miroslava Kalouska. Jsou tu zprávy Národní rozpočtové rady. Naposledy do debaty přibyl materiál z dílny think tanku České priority. Ten nabízí šest konkrétních a snaživě vyčíslených opatření, která by mohla znamenat až 140miliardové navýšení státních příjmů – od progresivní příjmové daně přes zdanění majetku po rušení některých daňových slev.
Na jedné straně samozřejmě platí, že ani postoje Národní rozpočtové rady, ani myšlenky dalších ekonomů nejsou mantry, jimiž by se vláda musela přímo řídit. Například návrh Českých priorit na znovuzavedení regulačních poplatků ve zdravotnictví je – řekněme – příliš odvážný a politicky těžko průchodný, navíc nepředstavuje bezprostřední vzpruhu pro státní rozpočet. Jenže také by se vláda k varováním ekonomů neměla stavět přezíravě.
Vláda musí co nejdříve otevřeně opustit jeden ze svých klíčových, a zároveň zcela protichůdných předvolebních slibů.
Buď se vykašle na slibovanou konsolidaci veřejných financí, vymluví se na válku a inflaci (jako se její předchůdci vymlouvali na dopady finanční krize nebo covid), dodrží slib nesahat na daně a nechá české rozpočty na volnoběh pokračovat vstříc státnímu bankrotu, který se ostatně nejspíš přihodí nějaké úplně jiné vládě.
Anebo se – současně s vážně míněnou snahou o úspory – vzdá slibu nesahat na daně a pokusí se rozumným a sociálně citlivým způsobem vrátit příjmy státu na úroveň, která alespoň vzdáleně odpovídá jeho výdajům.
Je asi celkem zřejmé, že druhá cesta je politicky nevděčnější, ale zároveň významně zodpovědnější. Dosavadní konání vlády ale svědčí spíše o tom, že sympatičtější je Fialovi a spol. cesta první.
