Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Na jedné straně je třeba ocenit, že hnutí STAN se k problémům svých představitelů staví vesměs sympaticky, bez velkého uhýbání. A vyvozené politické důsledky jsou znatelné.
Na druhé straně se ovšem nelze zbavit dojmu, že těch problémů je nějak moc. Po pochybnostech o průhlednosti podnikání místopředsedy STAN a kandidáta na ministra průmyslu Věslava Michalika přišlo do poslední chvíle utajované americké stipendium místopředsedy a šéfa poslaneckého klubu Jana Farského a nyní čelí problémům další místopředseda hnutí a europoslanec Stanislav Polčák. Ten nepřijatelně zkombinoval politickou práci s právní praxí a ze situace, která na hony zavání střetem zájmů, hodlal vytěžit milionové odměny pro sebe a svou právní kancelář.
Michalik se vzdal ministerských ambicí, Farský poslaneckého mandátu a Polčák odměn za své právní služby obcím a také místopředsednického křesla v hnutí STAN. Kdyby se takové dynamické dění vešlo třeba do jednoho, raději ale spíš do dvou volebních období, asi by nebylo moc nad čím dumat. Politické přešlapy, chyby a nešikovnosti se tu a tam stávají ve všech stranách. Jenže v tomto konkrétním případě si politickou kouli na nohu pořídili tři místopředsedové jednoho hnutí během čtyř měsíců. A to už téma k přemýšlení je.
Ke zmíněným kauzám lze připočíst i mimořádně neobratnou schůzku šéfa STAN Víta Rakušana s policejním prezidentem, která předcházela jeho nástupu na ministerstvo a po níž šéf policie záhy oznámil rezignaci – dodnes mimochodem přesně nevíme, proč se rozhodl odejít.
Tyto přešlapy jsou těžko pochopitelné tím spíš, že Starostové a nezávislí nejsou žádnou politickou rychlokvaškou, v níž by se z ničeho nic do vysokých funkcí dostávali politikou nepolíbení amatéři. Hnutí bylo založeno v roce 2004 a všichni tři jmenovaní pánové mají bohaté zkušenosti z komunální politiky. Polčák s Farským znají zblízka i tu parlamentní.
Jenže poslední úspěch v parlamentních volbách byl prostě zřejmě příliš velký a následný příval odpovědnosti i mediální pozornosti na mnoha frontách příliš rozsáhlý. Všechny tři kauzy představují něco, co by se ve sportu dalo nazvat nevynucenými chybami. Na nikoho z místopředsedů nepraskl žádný trestný čin, nikdo z nich nemá za zády policii a soudy. Všechno jsou to z velké části „jen“ komunikačně nezvládnuté situace. Kdyby je měl v rukách profesionální stranický aparát, nejspíš by dokázal včasným zásahem škody minimalizovat.
Jenže administrativa hnutí měla spoustu práce s konejšením zdeptaných koaličních Pirátů, s vládním vyjednáváním a posléze s nástupem do vlády za velmi nelehké politické situace (která se pohříchu zatím opravdu nezlepšila) a s obstaráváním servisu pro nové ministry. A tak se přicházející kauzy řešily ad hoc nejprve pokusy o popírání nebo zlehčování a posléze emotivními zasedáními předsednictva, po nichž se „vyvozovala odpovědnost“ a k problémům, ještě nedávno marginalizovaným, se najednou „stavělo čelem“.
Důsledky chyb jsou přitom velmi citelné. Hnutí kvůli nim ztratilo v Michalikovi velmi kompetentního kandidáta na ministra průmyslu a ve Farském jednoho z nejšikovnějších poslanců. Víra předsedy STAN v bohaté zásoby kvalitních nahraditelných kandidátů je hezká věc, ale takhle silné ztráty by pocítil i nejnabitější politický all-star team. A to Starostové nejsou.
Je dobře, že si Rakušan uvědomuje, že jeho hnutí potřebuje změny. Ne ty atraktivní, ztělesněné tvrdými střety o vedoucí pozice, ale ty nudné a navenek nezajímavé, ve struktuře orgánů hnutí, ve vnitřní komunikaci a v obslužném aparátu.
Důraz Starostů na politickou kulturu je samozřejmě v pořádku a ve srovnání s tím, jak se ke svému střetu zájmů a k trestnímu stíhání stavěl Andrej Babiš, je to jistě pokrok. Je ale dobré mít na mysli, že vysoká politická kultura se neprojevuje primárně tím, že politici přistižení v problémech se obratem vzdávají části svých pozic. Projevuje se v první řadě tím, že politici se do problémů, jako jsou střety zájmů nebo tutlání důležitých informací před voliči, vůbec nedostávají. A už vůbec ne ve frekvenci, jakou v posledních měsících předvedlo hnutí STAN. A když už se do problémů dostanou, neplácají se v nich ode zdi ke zdi. Mají v zádech připravenou komunikační strategii včetně vyhodnocení hrozících politických škod, podle níž se rozhoduje o vyvozených důsledcích. V tomto směru mají Starostové ještě velké rezervy.
