Článek
Před poslední demonstrací na Václavském náměstí se Seznam Zprávy zabývaly motivací účastníků protestních setkání.
Jan Charvát, politolog, uvedl, že nejde ani tak o lidi trpící nuzotou, jako spíše o osoby, které se pádu do bídy bojí. Cituji: „Jsou tam lidé, kteří mají strach. Velmi často je to strach ze zchudnutí, který mohou mít lidé jak z nižších sociálních vrstev, tak ze střední třídy.“
Strach je skvělá (ochranná) i strašlivá (agresivní) emoce. Shodou okolností se strachu, především v kontextu války na Ukrajině, ale i v obecnějším a politickém, věnuje aktuální číslo magazínu Věda a výzkum Akademie věd České republiky.
Pojďme si proto i s využitím dalších expertních zdrojů říci, jakými ideály se šíření politického strachu obvykle maskuje. A rovněž, jak se s ním dá pracovat. Čili jak s ním zacházet, aby nás nedovedl do mezních situací, kdy se ocitneme v davu rádoby národovců útočících, ano, na Národní muzeum.
Když lídři rozbíjejí společnost
Leona Matušková nahlíží v publikaci Akademie věd strach z mnoha perspektiv. Pro potřeby tohoto textu si vyzobeme ty, jež mají spojitost s válkou a politikou. A tudíž – dodávám za sebe – i s fenoménem tzv. chcimírů. Což je termín, na který jsem alergický. Mít tu moc, speciální jazykově-estetickou vyhláškou bych jej zakázal. Bohužel se už silně vžil. Označuje lidi, kteří deklarují, že si stůj co stůj přejí mír na Ukrajině. Aniž by si uvědomovali, že tím legitimizují Putinovo běsnění a vybízejí Ukrajince ke kapitulaci před krvelačným barbarstvím.
Věda a výzkum připomíná důležitost chování lídrů v krizích, jako je tato. Vzpomíná na prezidentskou kampaň Andreje Babiše. Billboardy v ulicích tvrdily, že lídr hnutí ANO „nezavleče Česko do války“. Že je „diplomat, ne voják“. Případně už bez rukavic a napřímo: „Generál nevěří v mír. Volte mír. Volte Babiše.“
Primitivní. Bohužel i škodlivé.
„Lídr a obecně představitelé řízení státu mají masivní vliv na společnost, jejich slova a činy mohou mít až magnetizující účinek. Z toho důvodu je důležité, aby slova a činy nebyly v rozporu, protože pak se stanou nedůvěryhodnými a důvěra se do společnosti vrací mnohem déle, než jak rychle je možné ji ztratit. Etická kultura lídrů je jednou ze základních opor společenské odolnosti,“ zdůrazňuje v magazínu Alice Koubová z Filosofického ústavu AV ČR.
Upozorňuje, že je česká společnost pod soustředěným působením dezinformačních kampaní. „Naši lídři nemají za úkol jen dobře vést, ale musí zároveň ochránit společnost před velmi propracovanými a masivními útoky, jejichž cílem je důvěru ve vedení státu rozbít uměle. Dezorientovaná společnost bez vnitřních propojení důvěry se snadněji stane kořistí útočícího státu a to je záměr hybridní války.“
Přesné. Rozbít stát se pokouší například i prodavač strachu Jindřich Rajchl. Také on je svého druhu lídrem. Minimálně proto, že dokázal přivést na Václavské náměstí tisíce lidí. Svůj vliv využívá k další dezorientaci společnosti.
Psycholog Aleš Borecký se na portálu Psychologie.cz zamýšlí nad rolí psychoterapie a terapeuta jako takového v politickém prostoru. Soudí, že „stav dnešního světa psychology varuje, že toto území se stalo neobydleným hřištěm populistů, protože jsme jim ho přenechali. Ať se nám to líbí, nebo ne, psychologie je krom čistě vědeckého hledání v oblasti psychické reality také společenskou silou a určitým ‚náhradním‘ či novým náboženstvím.“
Míní, že vážnost společenské situace, kdy dle jeho názoru liberální demokracie stojí na zásadní křižovatce a její další existence je ohrožována, zavazuje i terapeuty, aby přispívali k celistvému uzdravení klienta. A nestavěli se nadále do ryze apolitické pózy.
Populisty – a jak jinak nazvat pány Vrabela, Rajchla a další, dodávám já – má za novodobé démonické bytosti stahující publikum do temnot. „Je tragické sledovat, že lidé někdy ani netuší, že jsou manipulováni. Stačí zaslechnout některé formule, které rezonují s vlastními frustracemi, strachy a agresí, stačí, když je osloveno a ‚bráno vážně‘ to nejnižší v člověku – a Mefisto získá další oběť. Cenou za takové vykoupení je odpojení od vyšších částí psychiky, ztráta kultivace osobnosti, odevzdání rozumu a následná likvidace demokratické podoby společnosti se vším zlem, které to přináší.“
Raději neztratit než získat
Jestliže politolog Charvát, citovaný v úvodu této statě, říká, že na Václavák lidi žene spíše strach z chudoby než chudoba skutečná, psycholog Borecký k věci prorocky poznamenává: „Lidé jsou velmi citliví na téma ztrát, více než na možné zisky. Jak ukázaly i některé psychologické výzkumy, řada lidí je ochotná vynaložit větší energii, aby něco neztratila, než aby něco získala – a to i v doslovné finanční rovině. Dalším silným a podceňovaným motivem je závist. Někteří lidé docela dobře snesou, mají‑li hmotný i nehmotný nedostatek, ale těžko snášejí, je‑li na tom někdo lépe (často jen v jejich očích).“
Nekompromisní je ve vztahu právě k populistům. „Pochopili, že oslovit lidi v místech jejich slabostí, limitů a zranění představuje zlatý důl. Čím více se šíří nebezpečné ideologie populistů, tím hůře se s nimi dá bojovat. Nakazí‑li se ještě více lidí (a nákaza může přijít z mnoha témat, z mnoha zraněných míst psychiky), hrozí tyranie otupělé většiny. Většiny, která se většinou mýlí a která už nevidí, co je zranění potřebující léčbu. Neléčená zranění se mění ve zlo. Podobně jako nákaza několika buněk v těle většinou nepředstavuje pro organismus problém, je ‚zavirovaný stav společnosti‘ podléhající konspiracím a emočním svodům problémem až tehdy, pokud je zasažena velká část společnosti.“
My a oni
Pronikavě si všímá polarizování společnosti, byť se ve svém článku zabývá především osobou Donalda Trumpa. Boreckého závěry však, myslím, sedí obecně. „Ohánějí‑li se populisté ‚lidem‘, vždy využívají dělení na my a oni. Do lidu je někdo zahrnut a někdo z něj vyloučen. Vyloučení začíná u etnika, náboženství a genderu, ale má‑li vůdce další prostor, pokračuje k útokům proti liberálním institucím, svobodným médiím, nadacím, nevládním organizacím… Veškeré ‚jiné mluvčí lidu‘ je pro diktátora nutno zničit. Motiv vylučování vytvoří rámec pro svatý boj, západní podobu džihádu na psychické rovině.“
Slíbil jsem, že nabídnu i jistý manuál, jak se strachu, i politickému, postavit. „Se zvládáním stresu, úzkosti a obav pomáhá hned několik psychologických technik. Přestože jsou někteří lidé od přírody odolnější a jiní citlivější, vrozený temperament je pouze jeden z faktorů osobnosti. Na všem ostatním se dá pracovat,“ vysvětluje v magazínu Akademie věd Kateřina Zábrodská z Psychologického ústavu.
Tvrdí, že kvality, jakými jsou vůle, odvaha, ctižádost, nadějeplnost, pozitivní vztah ke změnám, si člověk může osvojit a pečovat o ně. Nabízí vhled do pozitivní psychologie – konceptu, který rozvíjí osobní zdroje. Psychologický kapitál, naučený optimismus nebo růstové mentální nastavení. „Optimismus ve zdravém slova smyslu není slepá víra, že všechno dobře dopadne. Spíše jde o přesvědčení, že i když se stane špatná věc, neznamená to katastrofu a dá se z ní poučit,“ dodává Zábrodská. Má za důležité, aby se o technikách duševní práce mluvilo již na základních školách.
Naučená bezmocnost
Její kolegyně Leona Matušková přemítá nad kulturou strachu, která „bují v prostředí, jež vykazuje sníženou míru sebeúcty a sebevědomí a zároveň zvýšenou míru pocitů neurčitého nebezpečí a nejistoty“.
Zranitelní jsme podle ní hlavně v situacích, „kdy nemáme kontrolu nad děním kolem sebe a máme pocit, že nemůžeme nic ovlivnit, protože ‚stejně všechno řídí ti nahoře‘, případně ‚za to můžou ti druzí‘. Dlouhodobé působení kultury strachu může vést k rozvinutí takzvané naučené bezmocnosti – životního postoje rezignace, kdy se člověk nesnaží zlepšit své životní podmínky, i když by mohl. Má totiž opakovanou zkušenost s tím, že jeho předchozí pokusy selhaly – ať už skutečně, nebo domněle.“
Tady je třeba zopakovat mnohokrát řečené. Jestli v něčem nynější vláda klopýtá, je to komunikace. Nevím o tom, že by Petr Fiala a jeho tým vynaložili nějaké zvláštní úsilí k oslovení nakvašených mas. Je samozřejmě otázka, zda by nešlo o dialog hluchých. Pokud se o něj ale kabinet ani nepokusí, nezjistí to.
Ignorování nespokojenců je navíc nejhorší a nejnebezpečnější strategie.
Perfektně to vystihuje psycholog Borecký. „Většina lidí chce mít příběh o boji za něco či za sebe a o smyslu pro co žít. Někdo může cítit hendikep paradoxně tím, že takový příběh nemá. Snáze pak napře svou pozornost nikoli na boj za něco, ale proti něčemu, respektive někomu. Pokud má člověk dojem, že je ve společnosti neviditelný, spouští to koloběh hořkosti, frustrace a často agrese.“
Populismu se lze bránit návratem k jazyku, jemuž rozumí většina. Nepředstíraným zájmem o problémy příznivců demagogů. Pomáhají i realistické sliby.
Pokud se o to politici pokusí a vytáhnou ze vzteklých močálů populistů byť jediného člověka, půjde o vítězství.
