Článek
Urputné obstrukce snahy o přehlasování senátního veta novely pandemického zákona opět vyvolávají vášně a s nimi také úvahy o nutnosti změnit zákon o jednacím řádu Sněmovny.
Nechme protentokrát stranou fakt, že za sněmovní obstrukce si vláda může do velké míry sama nesmyslnou snahou protlačit pandemický zákon v režimu legislativní nouze, což nedokáže obhájit přesvědčivými argumenty. Stejně jako se pro jednou nezabývejme absurditou výkřiků o „totalitních a diktátorských praktikách“, což je sousloví, které v posledních týdnech Tomio Okamura používá častěji než „dobrý den“.
Je totiž třeba říci, že vrhat se pod dojmem bezobsažného řečnění Tomia Okamury do změn jednacího řádu je velmi špatný nápad. Varovných signálů je mnoho.
Především dnes slova o nutnosti změn v jednacím řádu zaznívají od politiků, kteří v uplynulých letech v opoziční roli tentýž jednací řád bohatě využívali a u zákonů, které považovali za zvláště škodlivé pro své voliče, obstruovali jako o život.
Stojí za to si vzpomenout, že především ODS a TOP 09 velmi zdatně blokovaly práci Sněmovny, když se jednalo o schválení zákona o elektronické evidenci tržeb. Tento zákon měl podle původního plánu platit od 1. ledna roku 2016, i kvůli úspěšné parlamentní obstrukci tehdejších opozičních pravicových stran začali obchodníci v novém systému evidovat tržby téměř o rok později. A když vládní koalice hnutí ANO a ČSSD nakonec zařadila hlasování o novele na pevný čas, čímž obstrukce uťala, byl to dnešní premiér Petr Fiala, kdo mluvil o „znásilnění jednacího řádu ze strany vládní většiny“. „Co bude příště? Zmocňovací zákon?“ láteřil pro změnu v narážce na nacistické Německo Miroslav Kalousek.
A co už tehdy zaznělo od Andreje Babiše vášnivých slov o tom, že Sněmovna je kvůli špatnému jednacímu řádu paralyzovaná a že by bylo třeba sáhnout po německém modelu omezených časů na projevy v Bundestagu! Když pravicová opozice snaživě blokovala i novelu zákona o EET v roce 2019, vznikla v hnutí ANO dokonce iniciativa, která měla k novele jednacího řádu mířit. Sněmovna ji ale nakonec neprojednala.
Mnohahodinové obstrukce provázely jednání o takzvaných církevních restitucích (obstruovala ČSSD), o služebním zákonu (obstruovaly TOP 09 a ODS), zvýšení daní z hazardu (obstruovala TOP 09, Miroslav Kalousek měl tříhodinový „projev“) a mnoho dalších parlamentních jednání.
Je to vlastně pořád dokola. Když opozice obstruuje, vládní koalice mluví o nutnosti změny jednacího řádu. Politická trička se mění, ale tenhle neúprosný mechanismus zůstává. A protože to všichni zúčastnění vědí, málokdy se zásadnější změna jednacího řádu dotáhne do konce. Kazajka, do níž jako vláda navléknete opozici, se po nejbližší mocenské výměně stane vaší kazajkou. Proto je potřeba, aby nikdy nebyla příliš těsná a umožňovala jakýs takýs pohyb.
Ne že by si jednací rád nezasloužil revizi. Jeden z největších expertů na parlamentní proceduru, profesor ústavního práva Jan Wintr, volá po změně jednacího řádu Sněmovny už dlouho a má velmi dobré argumenty.
Například omezení řečnické doby v diskuzi o programu schůze i pro poslance s takzvaným přednostním právem by znemožnilo šestihodinový Okamurův projev, kvůli němuž aktuální sněmovní schůze vlastně ještě ani nezačala. Věcné argumenty proti přijetí novely pandemického zákona by Okamura jistě obsáhle přednesl v příslušné rozpravě, ale byl by nucen se alespoň elementárně držet tématu a ušetřili bychom si čistě obstrukční a zcela bezobsažné vrstvení změn v programu schůze. Je pravděpodobné, že demokratická podstata sněmovní diskuze by takovým krokem zásadně neutrpěla. A parlamentní stenografové a stenografky by si konečně mohli odpočinout.
Stejně tak je k debatě například rozšíření dosud velmi omezené doby určené v týdenním rozvrhu jednání pro třetí čtení zákonů.
Všechny tyto debaty je ale potřeba vést s chladnou hlavou a na široké politické bázi. Pro to je málokdy vhodná politická konstelace. Současné vášně hrozí tím, že otevření jednacího řádu povede k pomstychtivosti aktuální vládní většiny vůči aktuální opoziční menšině. A tato pomstychtivost by mohla narušit jemné předivo tohoto důležitého zákona a omezit akční rádius opozice pod únosnou mez. Jednací řád není kladivo většiny na menšinu. Jsou to lajny sněmovního hřiště a každá jejich drobná změna může časem přerůst v zásadní proměnu celé hry, zejména pokud bude prováděna horkými hlavami.
Okamurův šestihodinový projev skončil nevybíravou fintou předsedajícího schůze Jana Skopečka, který Tomia Okamuru přerušil kvůli nepřítomnosti ministrů v jednacím sále a do vzniklé pauzy vecpal procedurální hlasování, které umožnilo protáhnout jednání do ranních hodin. Je pravděpodobné, že se tím Skopeček vydal mimo hřiště vymezené jednacím řádem.
Totéž ostatně platí i o zmíněném utnutí debaty o EET. I zařazení pevného času hlasování byl výlet mimo jednací řád. Příslušné zákony se kvůli těmto krokům obvykle dostávají k Ústavnímu soudu, který posuzuje, zda k porušení jednacího řádu došlo, ale také to, zda bylo toto porušení natolik zásadní, aby bylo důvodem pro neplatnost celého schváleného zákona. V případě EET sáhli ústavní soudci do některých konkrétních částí zákona, ale prohřešky při projednávání podle nich „nedosáhly intenzity protiústavnosti“, takže zákon jako celek zůstal v platnosti.
Na takové rozhodčí roli ústavních soudců ve sporech o jednací řád není nic špatného a je to mechanismus, s nímž česká parlamentní demokracie může docela dobře existovat. Rozhodně je to lepší než se s rozjitřenými city a spánkovou deprivací pouštět do přepisování zákona, který je pro kvalitu českého parlamentarismu zcela rozhodující.
