Článek
Úterní rozhodnutí Ústavního soudu zrušující zákon lex Babiš II z důvodu porušení pravidel ústavně souladného legislativního procesu (konkrétně použití tzv. přílepku) se setkalo převážně s pozitivním přijetím. Ocenění bylo často založeno na argumentu, že orgán ochrany ústavnosti již konečně zasáhl proti všudypřítomným nekalým praktikám politiků ve Sněmovně, které stále více ohrožovaly „čistotu“ přijímání zákonů v ČR. Pokud ale poslanci a poslankyně budou následovat pokyny a doporučení vyslovená soudci v nálezu, česká parlamentní kultura se rázem povznese a tvorba práva bude odpovídat zásadám demokratického právního státu.
Tento pohled nesdílím. Za chybné považuji jak počáteční diagnózu, tak i léčbu, kterou Ústavní soud ordinoval. V příspěvku se nebudu věnovat kritice předmětného nálezu, tuto úlohu více než přesvědčivě zastalo stanovisko přehlasované menšiny soudců a soudkyň. Mým cílem je zpochybnit výchozí tezi o současné hluboké krizi legislativního procesu v ČR a potřebě ji radikálně řešit.
V první řadě je potřebné vymezit, co je cílem procesu přijímání zákonů. Domnívám se, že jádro věci přiléhavě vyjadřuje několik staletí starý výrok z kolébky parlamentní demokracie, Anglie: Minority (opposition) shall have its say but majority (government) shall have its way. Méně libozvučně lze větu přeložit jako Menšina (opozice) má právo kritizovat, většina (vláda) pak prosadit svou vůli. Nic dalšího kromě svobodných voleb není pro zabezpečení základního fungování parlamentní demokracie třeba.
Úkolem politických stran disponujících většinovou podporou voličů ve volbách je utvořit vládu a pokusit se naplnit své volební sliby, což lze učinit primárně prostřednictvím zákonů. Politické strany v opozici mají mít dostatečný prostor pro vymezení se vůči krokům většiny či pro navrhování alternativ, nejsou ale oprávněny vůli většiny zablokovat, neboť demokracie musí poskytovat lidem výsledky (democracy for the people). V dalších volbách občané posoudí výkon jednotlivých subjektů, znovu rozdají karty a cyklus se opakuje.
V českých médiích i společnosti převládá dojem, že kvůli neblahé situaci ve Sněmovně v podstatě ke zmíněnému zablokování došlo. Realita je jiná. K dnešnímu dni vyslovila Sněmovna souhlas se 199 vládními návrhy zákonů. Pro ilustraci ve volebním období 2014-2017 (období 2017-2021 není kvůli menšinovým vládám a pandemii srovnatelné) vláda Bohuslava Sobotky prosadila ke konci třetího roku svého mandátu 227 vládních návrhů zákonů, pokles tedy není nijak významný. Nejde však jenom o kvantitu: Nevybavuji si žádný návrh zákona či i jen ideový záměr, který by koalice za vysoké vnitřní shody hodlala realizovat, ale nepovedlo se jí cíle kvůli odporu opozice dosáhnout.
Více o nálezu Ústavního osudu se dočtete zde:
Byť i jen občasné pozorovatele dění ve Sněmovně ale samozřejmě nešálí zrak. Zatímco počet schválených návrhů se sice příliš nezměnil, jiné ukazatele se posunuly významně. Od počátku současného funkčního období dolní komory se zatím konalo 124 schůzí s celkem 326 jednacími dny, pro srovnání za první tři roky období 2014-2017 proběhlo 53 schůzí s 259 jednacími dny.
Hodnoty si zasluhují vysvětlení. Více než zdvojnásobení počtu schůzí doprovázených „pouhým“ 25% navýšením počtu jednacích dnů naznačuje, že většinu růstu lze připsat (často jednodenním) mimořádným schůzím, na kterých se obvykle návrhy zákonů neprojednávají. Dále zohledněme poznatek, že mnohem více času než dříve aktuálně poslanci a poslankyně stráví dohadováním se o programu řádných i mimořádných schůzí.
Celkový objem prostoru věnovaný projednávání návrhů zákonů tak v průměru markantně nevzrostl a dominantní část předloh je schvalována bez větších kontroverzí. Obstrukce opozice se soustředily na zhruba deset návrhů zákonů, rozdíl oproti minulosti je i tak v jejich násobně vyšším počtu (dříve šlo o jednotky) a hlavně intenzitě, často čítající desítky hodin rozprav včetně celonočních jednání. Většina (vláda) obstrukce obvykle v rozporu s jednacím řádem ukončila stanovením pevného termínu hlasování, čímž zároveň znemožnila vystoupení některým ještě do rozpravy přihlášeným řečníkům.
Souhrnně vyjádřeno, v odrazu výše citované klíčové zásady parlamentní demokracie aktuální situace ve Sněmovně poskytuje opozici širokou příležitost ke kritice vládních návrhů zákonů, aniž by ta ovšem zabránila jejich schválení. Uvedený závěr neznamená, že by situace byla ideální. Úroveň rozprav je obecně nízká, málokdy dochází k opravdovému názorovému střetu mezi většinou a opozicí, mnohahodinové projevy zasluhují pozornost spíše z hlediska řečnické či fyziologické výdrže řečníků než pro jejich obsahovou sdělnost. Legislativní proces se stává přehlídkou vzájemných naschválů či přímo faulů. Za něj ostatně považoval zmíněný nález použití přílepku.
Co je příčinou takového neutěšeného stavu? Podle Ústavního soudu (tentokrát nejen většiny, ale i menšiny soudců) a četných obhájců rozhodnutí je viníkem zákon o jednacím řádu Sněmovny, který poskytuje přílišná práva menšině, ta je zneužívá, většina reaguje unfair protitahy a všichni se ocitají ve spirále prohlubujícího se konfliktu.
Také toto přesvědčení musím rozporovat. Plete si příčinu a následek a je založeno na idealistickém pojetí chodu parlamentu a legislativního procesu, který je již mnoho let zastaralý. Poslanci a poslankyně totiž netrpí pod knutou nesnesitelného jednacího řádu, který by jim bránil postupovat oním „čistým“ způsobem, ať už daný termín znamená cokoliv.
V politicky rozdělené společnosti současný stav v podstatě vyhovuje oběma stranám, neboť jim dovoluje skvěle zrcadlit emoce jejich voličských jader. Opozice dokazuje, že brání schválení priorit vlády až do roztrhání vlastních močových měchýřů, většina se naopak vykresluje jako oběť takřka šikany menšiny a zároveň může tvrdit, že by prosadila mnohem více pozitivních věcí, jen kdyby opozice byla o trochu konstruktivnější…
Obojí není ve skutečnosti úplná pravda (viz výše), ale informování o parlamentním dění v médiích a na sociálních sítích tento výklad podporují. Stačí porovnat na zpravodajských serverech počet a obsah článků o těch deseti obstruovaných návrzích zákonů oproti takřka dvěma stovkách ostatních, které obstrukcím nečelily…
Většinu vzpomínaných nedostatků by šlo přitom napravit v rámci stávajícího znění jednacího řádu. Postačilo by pravděpodobně již důsledné vynucování pravidla, podle kterého má poslanec mluvit k projednávané věci, jinak mu předsedající po varování může slovo odejmout. O aplikaci tohoto ustanovení se nikdo ve Sněmovně ani nepokouší, ačkoliv je očividné, že většina proslovů jej naplňuje jen vzdáleně či vůbec. Pokud se nevyužívají ani nyní dostupné nástroje, je naivní předpokládat, že by politické strany byly ochotné se shodnout na přijetí změn, které by jednání ve Sněmovně „zracionalizovaly“ a jejich prostor pro hájení vlastních zájmů omezily. Znovu připomínám, že takový až aktivistický přístup přinejmenším určité části voličů očekávají.
I pokud by k reformě jednacího řádu nějakou shodou náhod došlo, proč by politici měli pravidla dodržovat? Jeden příklad za všechny. Lze si představit a přijmout různá řešení, jak výrazně časově omezit vystupování poslanců a poslankyň. Jenže pokud by předsedající v souladu s novým pravidlem vypnul například Tomio Okamurovi mikrofon po třech minutách u pro SPD klíčového návrhu zákona, bude zde vůle odtáhnout předsedu od pultíku, bude-li chráněn těly spolustraníků vykřikovat o nové totalitě a dožadovat se pokračování proslovu? I pokud by na fyzický zásah došlo, co zabrání tomu, aby řečník „umlčený“ ve Sněmovně svolal shromáždění na Malostranské náměstí a tříhodinovým projevem hecoval přítomné davy příznivců? Není pak vlastně rozumnější, pokud probíhá politický střet kulometnými salvami slov na půdě Sněmovny, když největší hrozba s ním spojená spočívá v hexenšusu slušně placeného poslance z nocování ve spacáku?
Mé odpovědi na položené otázky jsou doufám z předchozích odstavců zřejmé. Samozřejmě netuším, do jaké míry si je pokládal před rozhodnutím o lex Babiš II Ústavní soud. Jsem ale přesvědčen, že jeho snaha k vychovávání politiků ve Sněmovně nespěje. Jestliže bude rozhodnutí dodržováno, stane se jen dalším klackem v rukou většiny i menšiny, které se budou neustále účelově dohadovat, zda daný pozměňovací návrh naplňuje (extrémně nejasné) znaky přílepku, a tudíž nemůže být přijat. Tyto souboje již ostatně začaly. Nebo začne být rozhodnutí postupně ignorováno stejně jako předchozí nález z roku 2007, který již přílepky za protiústavní označil, což samozřejmě prestiži judikatury Ústavního soudu neprospěje. Popravdě nevím, která z variant je horší.
