Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Tuhle scénku jsem v jednom jihočeském městečku u hranic zažil už víckrát: automobil s rakouskou značkou zaparkuje na vyznačeném stání, osádka vystoupí a jak se sluší a patří, zamíří k nejbližšímu automatu zaplatit. Ouha. Zapomněli, nebo netušili, že jedině v české měně. A tu nikdo u sebe nemá.
V městečku existuje i směnárna, snad by vydala i drobné, ale prostší je oslovit kvůli směně oběživa kolemjdoucí, případně poprosit personál v nějaké provozovně. Jednou, když nebozí poctiví Rakušané měli jen pětieurovku, jsem jim tu dvacetikorunu věnoval ze svého. Tipuju ale, že ve většině případů nakonec hřích podstoupí a risknou, že po čas oběda nebo nákupu budou stát zadarmo.
Aktuální situaci v městečku na opačné straně hranice neznám, takže nevím, jestli tam mají parkovací automaty vyšší generace, ve kterých se dá platit kartou. V tom případě by Češi byli zachráněni, paráda, parkujeme legálně klidně i za české koruny! Navíc s tradičním bonusem bankovního poplatku za konverzi na euro. Naše koruna, naše pravidla!
Společnou měnu má 20 z 27 členských států Evropské unie. Ne my, ani Polsko a Maďarsko. Jde o tak zásadní a žhavé téma, že když vláda tento týden podvacáté oznámila, že „se rozhodla zatím nestanovit termín zavedení eura“, česká média tuto zprávu zaznamenala jen z povinnosti. Pokud vůbec.
Je to totiž pořád a únavně jedno a to samé. Jestli „podvacáté“, nemám spočítané na chlup, ale tak nějak to pomalu bude. „Národní plán zavedení eura“ schválila vláda 11. dubna 2007. A když se tehdy psalo, že plán „nestanovuje termín“, dodávalo se k tomu slovo zatím, úplně stejně jako dnes. Tedy v roce, kdy k volbám půjdou i lidé, kteří v dubnu 2007 ještě nebyli na světě. To to utíká!
Vlády mezitím o euru hovořily s větším nebo menším zápalem, kupříkladu premiér Sobotka v roce 2016 prohlásil, že bez vstupu do eurozóny nebude prosperita Česka možná - ale, tušíte správně, dodal, že zatím neřekneme, kdy vstoupit chceme. Vypadá to, že jednotkou věčnosti je jeden zatím (ne).
Přečtěte si komentář k tématu:
Ministr Zbyněk Stanjura vítězoslavně hlásí, že „díky krokům současné vlády plníme v oblasti veřejných financí maastrichtská kritéria potřebná ke vstupu do eurozóny, což nám umožňuje začít vést o termínu přijetí eura vážnou a reálnou debatu“. To zní jako špatný vtip. Protože se píše duben 2025. A o vedení debaty vládní politici mluví jako kolovrátek už léta.
Respektive, Stanjura, jak se zdá, ještě debatu nevede, on říká, že je možné ji začít vést!
Jako bychom se propadali v čase nazpátek. Petr Pavel téma evropské měny kypří marně.
Ohledně přijetí eura panuje třeskutý alibismus. Dobře to vystihuje argumentace průzkumy, viz i Zbyněk Stanjura: „…klíčovým faktorem je podpora obyvatel. V České republice nyní podporuje zavedení eura čtvrtina obyvatel, a pokud se podpora nezvýší alespoň na 50 procent, opuštění národní měny s tak dlouhou tradicí podle mého názoru nedává smysl.“ To je železná logika - až na to, že žádná mocenská garnitura se nepřetrhla, aby veřejné mínění naklonila ve prospěch evropské měny. Naopak, vždyť třeba předvolební petice za korunu i heslo „Naše koruna, naše pravidla“ pocházely z dílny ODS.
Jestli je přijetí eura v národním zájmu, mají se o něj politici snažit nehledě na stav průzkumů veřejného mínění. Když si s odvoláním na veřejné mínění myjí ruce, není to jen alibismus, ale i populismus.
Stokrát víme, že nejde předpovědět všechny ekonomické výhody a nevýhody eura, ani vyspekulovat, že se nám vyplatí být v eurozóně právě od toho a toho data. Stokrát jsme slyšeli, že rozhodnutí o euru není ani tak ekonomickou, jako hlavně politickou (a bezpečnostní a kulturní) volbou. Po Trumpově vzrušeném nástupu a vzývání silné Evropy, kterou potřebujeme, je to ještě markantnější.
A malým důvodem pro jsou i předpotopní historky o lidech, kteří na druhé straně kopce musí řešit, jak zaplatit za hodinu parkování.
