Článek
Pojďme si pro jistotu říct, že 271,4 miliardy korun je fakt hodně peněz, zejména když jde o deficit státního rozpočtu. Je dobré si to připomenout, protože ze způsobu, jímž tento výsledek loňského hospodaření státu prezentovali premiér a ministr financí, by člověk mohl nabýt dojmu, že s konsolidací máme hotovo a české veřejné finance jsou zdravé jako řípa.
Na druhé straně ale zase přiznejme, že to Zbyňku Stanjurovi opět docela dobře vyšlo. Jako v minulých letech se to ani tentokrát neobešlo bez nějaké té finty. V roce 2022 Stanjura odsál 14 miliard z veřejného zdravotního pojištění. V roce 2023 zase schoval mimo rozpočet půjčku Státního fondu dopravní infrastruktury za 18 miliard a 20 miliard na valorizaci důchodů vsadil (nutno uznat, že úspěšně) proti rozhodnutí Ústavního soudu.
Loňský rozpočtový úspěch také nebyl úplně „zadarmo“, ale nešlo o tak dramatické částky.
Připomeňme, že původně měl být loňský schodek 252 miliard. Pak přišly podzimní povodně, vláda rozpočet novelizovala a plán deficitu narostl na 282 miliard. Náprava škod po povodních ovšem nestála 30, ale „jenom“ 15 miliard, takže konečný výsledek je o 10,6 miliardy korun lepší než novelizovaný plán. Kdybychom si odmysleli povodňové škody a novelizaci rozpočtu, patrně by nyní Stanjura oznamoval, že deficit rozpočtu za rok 2024 je o nějakých pět miliard hlubší, než se plánovalo. Což by byl, vzhledem k českým rozpočtovým tradicím, obecně pořád docela slušně přesný výsledek.
Co je ale smutnější, po skokovém snížení deficitu mezi lety 2022 až 2023 o 70 miliard korun se konsolidace zásadně zabrzdila. Loňský deficit byl proti předloňskému nižší o pouhých 17 miliard, příští rok by měl schodek klesnout podle plánu proti letošní skutečnosti o 30 miliard.
Premiér Petr Fiala se dušuje, že by se dalo konsolidovat rychleji, kdyby vláda tolik nedbala na investice do obrany, dopravy či školství (kde se tedy vláda fakt nepředala). To je ale střelba mimo terč. Ano, konsolidovat na úkor investic by byla čirá hloupost, úspory pro úspory. V situaci, kdy by něco takového bylo potřeba, se Česko opravdu nenachází a nikdo to po vládě nikdy nechtěl.
Naopak by bylo žádoucí konsolidovat na úrovni takzvaného strukturálního deficitu, tedy nerovnováhy mezi pravidelnými příjmy a výdaji očištěnými o výkyvy ekonomického cyklu. Tady má Česko od covidu a zrušení superhrubé mzdy velkou díru, aktuálně těsně nad dvěma procenty HDP. Zemi to odsuzuje ke schodkům někde kolem 150 až 170 miliard v dnešních cenách, i kdybychom jinak hospodařili sebeúsporněji. Český stát si prostě nevydělá na svůj provoz. V této oblasti lze konsolidovat jen dvěma způsoby – buď zvyšováním příjmů, nebo snižováním mandatorních výdajů.
Vláda velmi nesměle zvolila v konsolidačním balíčku zvýšení daní, takže strukturální deficit malinko klesl, ale mandatorních výdajů se nezbavila, naopak učinila mandatorními dosud „nepovinné“ výdaje na obranu (indexací na dvě procenta HDP) nebo na platy učitelů (indexací na 130 procent průměrné mzdy). Přes všechny řeči o konsolidaci je tedy dobré mít na paměti, že vláda Petra Fialy ve skutečnosti přijala dvanácticiferné schodky za nový standard.
To ale také znamená, že dvanácticiferná bude i cena za údržbu a obsluhu státního dluhu. V letošním roce by poprvé měla dosáhnout hranice 100 miliard korun. A jak už bylo řečeno, velká část nárůstu dluhu je tvořena tím, že si stát půjčuje na vlastní provoz, který nedokáže utáhnout ze svých příjmů.
Dokud tato nerovnováha nezmizí, bude mít stát částečně svázané ruce i v oblasti těch nejbohulibějších investic.
