Komentář: Milei, nepřítel státu. Proč mu někteří Češi tak rozumějí

Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.

Ekonom a showman Javier Milei se před půl rokem stal argentinským prezidentem a okamžitě začal podle neoliberálního učení reformovat stát, který se předtím dostal na pokraj propasti jménem hyperinflace. Na celém světě tím potěšil politiky i komentátory, kteří vyznávají jednoduché ideologické recepty. Příznivci levice v něm našli skvělý obraz nepřítele, který ožebračuje střední třídu, pro pravici se stal neoliberální prezident vzorem správné politiky, která omezuje zhoubný vliv státu na ekonomiku.

V pondělí Milei dorazil do Prahy a jeho příjezd provázelo překvapivě málo kontroverzí. „Jsem velmi rád, že argentinský prezident sdílí podobnou pozici jako dlouhodobě já,“ hodnotil schůzku s Mileiem pravicový premiér Petr Fiala a kromě ekonomického programu tím myslel společnou podporu Ukrajiny a Izraele. Podobně to vidí prezident Petr Pavel a také většinová média často líčí reformní snahu jeho argentinského kolegy se sympatiemi. Proti tomu levice nevyužila příležitost. Nevládní politici nebo levicové internetové portály o návštěvě víceméně mlčely. Pár protestních výkřiků má na svědomí asi dvacet demonstrantů na Žofíně, kde Milei přebíral cenu Liberálního institutu.

Složitější byla situace v Německu, kde argentinský prezident v sobotu převzal medaili Friedricha von Hayeka za zásluhy o ekonomii a v neděli mluvil hodinu s kancléřem Olafem Scholzem. Sociálnědemokratický kancléř na závěr stroze oznámil, že Mileie varoval před příliš drsnými sociálními škrty.

Bouře protichůdných názorů zachvátila média. Deník Die Welt otiskl zdravici šéfa Hayekova institutu: „Je to štěstí pro Argentinu, že v jejím čele stojí někdo, kdo rozumí ekonomickým souvislostem,“ citoval Welt s porozuměním a dokázal tak, že je ze všech nejdál napravo.

Chvála však oslabovala s tím, jak byly noviny levicovější, až k berlínskému deníku TAZ, který odsoudil, že kancléř vůbec jednal s prezidentem, který podobně jako maďarský premiér Viktor Orbán (to je v TAZ jedna z nejhorších referencí) „ohrožuje demokracii a vládu práva“.

Jednou větou, Němci si dokázali spíše užít návštěvu politika, který přesně zapadá do tradičního modelu nesmiřitelné války mezi neoliberální pravici a sociálně smýšlející levici.

Proč se takový lídr objevil právě v Argentině, má srozumitelnou logiku. Argentinská ekonomika ztrácí už desítky let výkonnost a životní úroveň širokých vrstev klesá. Levicové vládě, která zemi řídila rovněž desítky let a podle Transparency International patřila mezi nejvíc korupční na světě, už nikdo nechtěl půjčit, aby mohla pokračovat v extravagantních sociálních programech. V zoufalé situaci byl nejvěrohodnějším plánem na změnu ten nejradikálnější – od neoliberála a nepřítele státního přerozdělování Javiera Mileie.

Prozatím jako prezident plní, co slíbil, totiž že bude dělat politiku „motorovou pilou“. Zrušil polovinu ministerstev a spolu s tím propustil desítky tisíc státních zaměstnanců, škrtá dotace na dodávky energií domácnostem a na veřejnou dopravu, omezuje finanční transfery do provincií, privatizuje státní podniky, ruší vědecké ústavy.

Při schvalování kontroverzních zákonů sice došlo 12. června před budovami parlamentu k násilnostem, přesto v červnu podporovalo Mileiovu politiku 56 procent Argentinců. Podle agentury CB Consultora tak byl nejoblíbenějším z jihoamerických prezidentů. Přesto podle ekonomů nejtěžší časy Argentinu a jejího prezidenta teprve čekají.

Měřeno ekonomickými čísly, unikátním problémem jihoamerické země není ekonomický výkon ani rozpočtový deficit. Obdobný propad HDP či státního rozpočtu hlásí v posledních letech i česká ekonomika. Argentinu trápí v první řadě ceny, které od začátku minulého roku rostou měsíčně o 10-20 procent, meziročně o 100-300 procent. S tím souvisí, že o víc než 100 procent ročně posiloval proti argentinskému pesu americký dolar. Stoprocentní úroková sazba argentinské centrální banky logicky dusila každé ekonomické oživení.

Pokud Milei nevrátí čísla na civilizovanou úroveň, pak neudělal nic. Leccos už mu vyšlo. V květnu vyrostly ceny proti předchozímu měsíci o čtyři procenta. Díky tomu dolar proti pesu posílil „jen“ o 13 procent za šest měsíců a centrální banka mohla úrokovou sazbu snížit na 40 procent. To je ovšem jen dílčí úspěch, kterého prezident navíc dosáhl jen za cenu historických škrtů ve státním rozpočtu a díky omezení spotřeby veškeré populace.

Není divu, že tuzemský premiér Mileiovi rozumí. Pro boj s inflací zvolil v principu stejný recept. Ceny ani úrokové sazby ovšem v Česku zdaleka nebyly tak vysoko jako v Argentině, proto také nemusela Fialova vláda řezat tak ostře. Politickou cenu za to ovšem v příštích volbách může zaplatit stejně jako prezident z Buenos Aires.

Bez ohledu na konečné výsledky Mileiových reforem budou liberální ekonomové slavit prezidentovu odvahu a levicoví komentátoři vypočítávat, kolik Argentinců se během úsporné kúry propadlo do chudoby. Ovšem z pohledu argentinských voličů jde prostě o to, co se změní v reálném životě. Pokud ceny v blízkém supermarketu nebo u čerpací stanice nevyrostou každý měsíc o desetinu, pokud zase bude možné nakupovat zboží z dovozu a vzít si úvěr na vybavení bytu, pak se dá říct, že dobrodružství s Mileiem aspoň trochu otevřelo perspektivu pro spokojený život.