Článek
Před týdnem jsem natáčela v našem studiu v Burzovním paláci rozhovor s Věslavem Michalikem, nominantem na post ministra průmyslu ve vznikající vládě. Za posledních 15 let to bylo mé osmé interview s kandidátem na tuto funkci. Osmý rozhovor o tom, jak si dotyčný představuje priority a řízení rezortu mimořádně důležitého pro českou ekonomiku.
Věslav Michalik z té plejády nominantů zřetelně vyčníval – měl energii, přehled, rozumné priority, realistickou vizi, byl přesvědčivý. Dalo se mu věřit, že chápe historickou změnu, jíž prochází svět podnikání, technologií a kapitálu. A že ví, jak při ní resort kormidlovat.
Vystudovaný jaderný fyzik, bývalý bankéř, investor a dlouholetý komunální politik Michalik by nejspíš byl výborným ministrem průmyslu. Už v Dolních Břežanech během své starostenské kariéry předvedl, že má vizi a tah. Tvář obce změnil k nepoznání. Teď mohl své zkušenosti zúročit ve vládě. Kdyby ovšem zvládl politiku.
Informace o Michalikově angažmá v solárním byznysu, stejně jako o nejasnostech kolem jeho někdejšího podnikání a developerské činnosti paní Michalikové, jsou známy léta. Michalik se s podezřeními vždycky dokázal vypořádat tak, aby mu zásadně nekomplikovaly lokální politickou kariéru, v níž i přes šrámy na pověsti stoupal. Ke svému zatím nejvyššímu politickému postu náměstka středočeské hejtmanky se ostatně dostal teprve loni.
Jenomže ve chvíli, kdy zamířil na pozici ministra průmyslu, se situace změnila. Tenhle rezort je vždycky centrem pozornosti médií i mnoha zájmových skupin. Kvůli zlomovým změnám, jimiž prochází energetika, průmysl, informační technologie, komunikace (to všechno patří do agendy MPO) je úřad, na který Michalik mířil, dějištěm silných zákulisních střetů i lobbistických bojů.
Právě tady se rozhoduje o gigantické státní zakázce na stavbu jaderného reaktoru. A o spoustě dalších (jen o něco méně lákavých) projektů. Tady se řeší podpory pro autoprůmysl, pro obnovitelné zdroje, teplárenství. Tady se rozhoduje o postoji k evropskému Green Dealu. Všechna ta rozhodnutí mají obrovský vliv na kapitálový trh, mohou nafouknout nebo ořezat výnosy mocných domácích i zahraničních byznysmenů.
Česká společnost je mentálně i názorově rozdělena a podobně je rozdělen i český byznys. Na proud, kterému Michalikův pohled na resort, životní zkušenost a osobní vazby konvenují, a proud, jemuž přesně totéž vadí.
Kdo se chce postavit jako ministr na křižovatku protichůdných zájmů nejbohatších a nejvlivnějších lidí v zemi, musí počítat s tím, že bude svlečen donaha, prolustrován i s širokou rodinou hluboko do minulosti a každá jeho slabost bude propírána v médiích do nejmenších detailů. Tím spíš se bude propírat reálný střet zájmů, který Michalik se svými investicemi v energetice má, a reálné nejasnosti o původu kapitálu v jeho někdejším podnikání.
Jasně, v Česku se střet zájmů i nevyjasněná byznysová minulost dají ustát, pokud umíte získat masy, máte dobrý marketing, hroší kůži a kachní žaludek. Už osm let to předvádí Andrej Babiš – ten vedle všech zmiňovaných handicapů čelí dokonce i trestnímu stíhání, přesto se zdá, že se s tím vším klidně pustí i do prezidentské kampaně.
Potíž je v tom, že pětikoalice svůj úspěch ve volbách založila na představě změny. A tak co prochází Babišovi, nebude tak snadno procházet jeho oponentům, protože jejich volič prostě čeká něco jiného.
Přesto Michalik měl při všech nejasnostech o jeho podnikání zřejmě ještě před pár dny šanci situaci ustát. Kdyby byl na probíhající bouři alespoň trochu připraven. Kdyby s ní předem počítal, kdyby měl nachystanou únikovou cestu.
Střet zájmů mohl elegantně vyřešit prodejem podílů v investičním fondu Valour, který vlastní solární projekty, a přesunout svůj kapitál do aktiv, která přímo nekolidují s agendou ministerstva průmyslu. To se ovšem nedá zařídit za týden.
Kromě toho mohl včas, aktivně a sám – dřív, než tlak začal sílit – vysvětlit otazníky kolem začátků svého podnikání a současného byznysu své rodiny. Pokud si to tedy může dovolit a skutečně nemá ve své podnikatelské skříni kostlivce, kteří se na světlo prostě vytáhnout nedají.
Místo toho začal Michalik lhát. Před týdnem třeba prohlásil, že neví, komu patří kyperská firma Lowfield, z níž inkasovala desítky milionů korun jeho paní. A před dvěma dny už pod cílenou mediální palbou přiznal, že ji manželka vlastní.
V okamžiku, kdy Michalik pustil z úst první průhlednou lež, definitivně si zničil ministerskou kariéru. Nedůvěryhodný politik by oslaboval celou nastupující vládní garnituru. STAN ani Petr Fiala si ho prostě nemohou dovolit.
Pro český byznys a ekonomiku je Michalikův pád škoda. Pokud si ale z jeho příběhu vezmou ponaučení politici pokoušející se „deagrofertizovat“ Česko, pak Věslav Michalik udělal pro byznys a kapitálový trh možná víc, než by kdy mohl v čele ministerstva.
