Článek
Poslanecká sněmovna hlasy vládní koalice zvýšila takzvané koncesionářské poplatky.
Poplatky za Českou televizi po sedmnácti letech, za Český rozhlas po dvaceti (ten rozhlasový naposledy stoupl za vlády Jiřího Paroubka). V úhrnu jde o zvýšení o 25 korun měsíčně, plus se má poplatek rozšířit i na domácnosti bez televize, ale s počítačem nebo telefonem připojeným k internetu.
Za pětadvacet korun se dnes pořídí zhruba šest decilitrů benzínu, takže by teoreticky nemělo jít o bůhvíjak bolestný zásah do peněženek. Pokud se shodneme, že Česká televize a Český rozhlas jsou významné kulturní instituce, jejichž službu společnost z řady důvodů potřebuje, a proto se občanům vyplatí do nich měsíc co měsíc investovat.
A to je právě to: bohužel neshodneme. Čím dál tím víc.
Že se diváci a posluchači odjakživa rozcházejí v názoru, co má televize „dávat“, a stěžují si, že „zas nic nedávaj“, je jistě to nejmenší. Parlamentní rozprava podtrhla, jak se rozpadá i společenská shoda nad fungováním a existencí veřejnoprávních médií, tak jak je známe. Linie toho rozpadu přitom hodně kopíruje politické preference i míru důvěry v tradiční „novinářská“ média.
Zvýšení poplatků je pro rozpočty a fungování veřejnoprávních médií dobrá zpráva. Jenže vedlejším – anebo možná hlavním – efektem celé poplatkové anabáze je, že veřejnoprávní média se víc než kdy dřív stala magnetem politického boje. Což je naopak špatná zpráva, pro média i pro ty, kdo je sledují a platí.
Samozřejmě, politický zálusk na ČT tu byl vždycky. Ale v minulosti byla přece jen patrná jistá zdrženlivost vůči jejímu „základnímu nastavení“ – snad s výjimkou proslulé televizní krize v roce 2000. Anebo alespoň základní nastavení – čili sebevědomou a sledovanou televizi veřejné služby – důležití politici nebourali tak přímo a tak hlasitě jako teď.
Ano, v minulosti se mockrát náruživě řešily personálie televizních rad. A když před deseti lety navrhl zemanovský senátor Jan Veleba, aby koncesionářské poplatky neplatili ti, o kterých televize lhala, bralo se to spíš jako komická vložka než jako útok na instituci. Podobně jako když komunisté přišli s nápadem na majetková přiznání novinářů.
Od těch dob značně přituhlo. Jemnůstky, jako je vliv skrze politické obsazení mediálních rad – které televizi, rozhlas a ČTK kontrolují a své výroční zprávy posílají Sněmovně –, už ANO tak moc neřeší.
Andrej Babiš chce veřejnoprávní ČT a ČRo spojit do jedné firmy a zestátnit. Koncesionářský poplatek – alias daň – ne znovu snížit, ale úplně zrušit. Což může znít líbivě, ale ani státní rozpočet neprší z nebe, nýbrž spíš z daní. I státní televizi by platili daňoví poplatníci, jen by to neměli tolik před očima jako dnes.
Ale možnosti, jak by státní televizi mohli ovlivňovat politici, jsou nesrovnatelně vyšší. V krajním případě: Prostě to vypneme, jako Elon Musk na X Svobodnou Evropu.
Před závěrečným hlasováním o poplatcích vystoupil Andrej Babiš se svým tradičním, řekněme „syntetickým“ projevem na téma prohnilosti vlády. Celkem sedmnáctkrát v něm použil oslovení „vážení spoluobčané“, takže se nelze mýlit: šlo o předvolební projev. V pořádku, i k tomu svobodné parlamentní řečniště slouží.
Ale když televize s rozhlasem a „Fialova parta“ (to je Babišův noblesní termín) jsou v podání opozičního předáka a favorita voleb de facto jedno a totéž, je to pro společenskou shodu nad veřejnoprávní televizí a rozhlasem zlá zpráva.
Babiš spojil média a politické protivníky do jednoho terče volební kampaně. Ve Sněmovně říkal: „Vážení spoluobčané, žijeme v době samozřejmě, kdy média nahrávají této vládě.“ – „Dobře víte, vážení spoluobčané, jak to funguje. Drtivá většina (médií, pozn. red.) je na straně stávající party, která ovládla náš celý stát a která nám bude vykládat až do konce, že chce navyšovat tři procenta na obranu.“ – „Určitě zrušíme koncesionářské poplatky, vážení spoluobčané. To bude jedna z našich vlajkových lodí, že zrušíme ty poplatky. Zrušíme!“
Andrej Babiš a Tomio Okamura sloučenou kritikou vlády a médií obsluhují své stálé i potenciální voliče. Babiš i Okamura si dobře uvědomují, že pro řadu lidí nejde o relativně nenápadných 25 korun měsíčně, ale o princip: o to, jestli mají veřejnoprávním médiím dávat jakékoli peníze. Vždyť podrobný průzkum ukázal, že nezanedbatelná část společnosti prostě veřejnoprávní média nesnáší a nedůvěřuje jim. Odmítají za ně platit, i kdyby je to mělo stát korunu.
Zesílený despekt k tradičním médiím má hluboké a asi nezvratné, technologické a civilizační příčiny. Někteří politici nedůvěru sdílejí a upevňují. Což už samo o sobě napovídá, že dobrou odpovědí je veřejnoprávní média demokraticky kontrolovat a nutit k sebereflexi, ale spíš posilovat, než oslabovat. Tvrdá práce na společenské shodě je přitom nutná, a vyplatí se.
Jenže půl roku před volbami tohle všechno zní dost idealisticky. Vládní koalice si – za přispění obstrukcí – na zvýšení poplatků nevybrala úplně dobrou chvíli.
