Článek
Když se Petr Pavel dozvěděl o vyhazovu Ivana Bartoše z vlády, reagoval velmi opatrně. Ostatně byl v New Yorku na zasedání Valného shromáždění OSN, kde měl trochu jiné starosti i povinnosti. Do Prahy se vrací za pár dnů, v pondělí se sejde s premiérem i vyhozeným ministrem pro místní rozvoj a teprve potom prý zaujme stanovisko.
Už v prohlášení z New Yorku však k opatrnosti přece jenom něco přidal.
Vyslovil obavu, „aby jakákoli změna, pokud k ní dojde, neměla vliv na stabilitu vlády a situaci u nás doma“.
Také zdůraznil, že případná výměna ministra by měla dávat smysl z hlediska zlepšení situace v digitalizaci stavebního řízení.
A konečně varoval před možnou výměnou pirátského ministra zahraničí: „Zrovna rezort zahraničí není úplně rezortem, v jehož čele by se mohl měnit ministr každou chvíli. Tam je potřeba nějaké kontinuity. Dělat takové rozhodnutí rok před volbami by určitě nebylo jednoduché.“
Jistě, i toto jsou vesměs opatrně volená slova. Ale promiňte jistou paranoiu – přece jen na Pražském hradě deset let seděl Miloš Zeman. Takže snad lze omluvit jistou přecitlivělost na prezidentské výroky v důležitých ústavních momentech.
Čistě pro jistotu si pojďme říct, jak by to celé mělo a nemělo vypadat.
Především premiérův návrh na odvolání ministra prezident republiky přijímá a ministra odvolává. Cokoli se děje mezi premiérem a ministrem, není starostí hlavy státu. Ta jistě může vyjádřit názor v tom smyslu, že by to odvolání mělo být k něčemu dobré. Na samotnou proceduru to ale nemá žádný vliv. Prezident není tím, kdo hodnotí, zda odvolání vicepremiéra pro digitalizaci pomůže, nepomůže, nebo dokonce uškodí digitalizaci státu. Experta na všechno už jsme na Hradě měli a nebylo to dobré.
Pokud jde o Pavlovu starost o stabilitu vlády, ta je dojemná, ale také trochu „nad plán“. Kdyby situace mohla vést k hlubší politické či ústavní krizi, nebo alespoň k přímému pádu vlády či předčasným volbám, pak snad ano, nechť hlava státu vyjádří obavu, případně slouží jako brzda nějakých příliš překotných dějů.
Nic z toho v tomto případě nehrozí. Pokud Piráti opustí vládu a přejdou do opozice, nestane se z ústavního pohledu vůbec nic. Kabinet dokonce ani neztratí sněmovní většinu, což je v historii českých vládních koalic unikát. Podrazy, vzájemné obviňování a dramatické výstupy, které momentální rozepři provázejí, nejsou hezká podívaná, ale celkovou politickou stabilitu neohrožují ani na moment. Tuhle starost může prezident pustit z hlavy. A už vůbec by jej neměla tlačit k nějakým ústavním experimentům.
Pak je tu prezidentská obava o osud Jana Lipavského. Pokud by premiér přímo nenavrhl jeho odvolání, ale Lipavský podal demisi, může prezident trochu lavírovat. Otázkou ovšem je, zda by měl.
Lipavský je určitě docela dobrý ministr zahraničí. Jak premiér, tak prezident si spolupráci s ním pochvalují, což se ostatně projevuje i na harmonické zahraniční politice. Když ale prezident upozorňuje, že ministry zahraničí nelze měnit „každou chvíli“, bylo by dobré mu připomenout, jak ten čas pěkně letí, a že Lipavský je ministrem už skoro tři roky. I kdyby došlo k jeho výměně rok před volbami, stěží by bylo možné tvrdit, že z Černínského paláce se stává jakýsi orloj ministrů.
Stejně tak je poněkud matoucí prezidentova poznámka, že „dělat takové rozhodnutí rok před volbami by určitě nebylo jednoduché“. Tady už my paranoici skutečně zbystříme, neboť není jasné, čím termín voleb takové rozhodnutí komplikuje. Rozhodnutí o přijetí demise ministra je ve skutečnosti pro hlavu státu velice jednoduché. Pokud přijetí demise nepředstavuje zásadní ohrožení politické stability, bezpečnosti, nebo pokud neexistuje jiná zásadní komplikace, pak prezident prostě demisi přijme.
Jan Lipavský udělal ve funkci dobrý dojem, ale jeho výměna nepředstavuje pro Česko žádnou hrozbu. K nepřijetí demise, pokud ji podá, neexistuje žádný důvod. Rozhodně nemůže být důvodem například to, že ministr přijde prezidentovi dobrý, zatímco jeho potenciální nástupce mu přijde horší. Kádrové oddělení vlády už jsme na Hradě v minulých letech měli, děkujeme, stačilo.
Další variantou je, že by se prezident zapojil do jakési zdržovací hry, která by umožnila Lipavskému podle slibu podat demisi, ukončit členství v Pirátské straně a následně po nějakém čase demisi stáhnout a do Černínského paláce se vrátit. Je to divoká spekulace, ale i takové se objevují. Tak si rovnou řekněme, že účast prezidenta na koaličních mocenských hrách je úplně stejně nežádoucí a nezdravá jako snaha za každou cenu vládě házet klacky pod nohy.
Stručně řečeno, role prezidenta v současné koaliční roztržce by měla být zcela minimalistická. Nejde a nepůjde v ní o nic, co by dávalo hlavě státu důvod k aktivnímu zásahu a prohýbání ústavních mantinelů.
