Článek
Politika českého státu vůči rodinám dlouho preferovala jediný způsob rodinného života: jeden rodič (v českých podmínkách matka) bude co nejdéle doma, zatímco druhý (otec) bude v práci. Tomu odpovídá i nastavení rodičovského příspěvku, který lze čerpat až do čtyř let věku dítěte, tedy prakticky nejdéle na světě. Stejně je nastavený daňový systém, který dává odměnu za to, že partner nevydělává.
Zrcadlově k tomu je nastaven systém předškolní péče a vzdělávání, který je univerzálně dostupný až pro tříleté děti (ve skutečnosti ovšem často až pro čtyřleté).
Česko kvůli tomu ve všech mezinárodních statistikách vychází jako dosti výjimečná země, které se opravdu výborně daří udržet matky doma bez kontaktu s jejich profesí, a to po mnoho dlouhých let. Že tím přicházíme o hodně, lze dokumentovat jednoduchou statistikou: dnešní matky malých dětí jsou ze 40 procent vysokoškolačky.
Tato vláda udělala první krok ke změně rodinné politiky, když prosadila slevu na sociálním pojištění pro firmy, které poskytnou některým skupinám (včetně matek malých dětí) částečný úvazek. Byl to dobrý první krok, který snad částečně umožní lepší slaďování práce a rodinného života. Ale jak ukazují mezinárodní zkušenosti, nebude to stačit.
Klíčem ke skutečné změně je široká dostupnost předškolní péče i pro děti, které ještě nejsou ve školkovém věku. A také, což je nutné zdůraznit, zásadní změna daňového a dávkového systému.
Česko má jednu nespornou výhodu. Můžeme se podívat do sousedního Německa, které prošlo výraznou proměnou rodinné politiky před patnácti lety. Klíčem k tomu byla jak ochota federální vlády stanovit nové cíle, tak – především – povinnost municipalit zřizovat nová místa pro tříleté, poté dvouleté, a nakonec i roční děti v obdobných institucích, jako jsou dětské skupiny.
Německé obce dostaly povinnost zřizovat nová místa, časový horizont, metodiku určení potřebnosti dodatečných míst, ale také zdroje od spolkové vlády. Nicméně v souladu s tím také přišla proměna daňově-dávkového systému. V něm se nově navázal rodičovský příspěvek na předchozí příjem rodiče. Výrazně se také zkrátilo jeho čerpání v režimu „full- time“ doma, ale zároveň úprava zanechala možnost čerpání příspěvku „part-time“ na delší dobu.
Výsledkem této celkové změny nebyla jen vyšší participace matek na trhu práce, ale také znatelné zvýšení porodnosti zejména u vysokoškolsky vzdělaných rodičů.
V čem se tedy můžeme poučit? A máme nyní šanci zatáhnout českou rodinnou politiku z 20. do 21. století?
Pokud jde o zdroje na expanzi předškolního vzdělávání a péči, jsme na tom výjimečně dobře. Národní plán obnovy a operační program Zaměstnanost dávají možnost vyčerpat vysoké miliardy právě na výstavbu předškolních zařízení. V legislativním procesu je také návrh nízkonákladových sousedských dětských skupin, které nevyžadují žádné vstupní investice a mohou fungovat v domácím prostředí, které ostatně rodiče velmi malých dětí často preferují.
Jak peníze na výstavbu školek a dětských skupin, tak možnost sousedských dětských skupin umožňují vytvořit skutečně univerzální systém péče a vzdělávání i pro děti mladší než čtyři roky. A navíc dostupný i pro děti ze sociálně znevýhodněného prostředí, jejichž rodiče na soukromé instituce v současné chvíli nedosáhnou.
Zkušenost z Německa ale dále ukazuje, že municipality musí mít povinnost zřizovat místa podle předem daného plánu, a to i za cenu hrozby sankcí. Bez tohoto kroku se otočka v rodinné politice udělat nedá. A v tuto chvíli je třeba rozhodnout, zda to budou mít na starost kraje, nebo obce s rozšířenou působností.
Německý příběh také říká, že úkolem centrální vlády není jen dodat zdroje na výstavbu a provoz dětských skupin a školek, ale také upravit systém rodičovského příspěvku a slevy na dani na nevydělávajícího partnera či partnerku. Pokud se neupraví oba parametry systému tak, aby bylo výhodné jít pracovat dříve než nyní, pak nové zdroje na školky a skupiny mohou být vydány zbytečné, protože po těchto službách nebude ze strany rodičů dostatečná poptávka.
Rodičovský příspěvek je rozhodně zralý na zkrácení délky čerpání. Dnes totiž mimo jiné výrazně (o rok) přesahuje zákonnou délku rodičovské dovolené, tedy doby, po kterou je zaměstnavatel povinen držet rodiči pracovní místo.
Zkušenosti z nedávné reformy příspěvku z roku 2020, která navýšila příspěvek o 80 tisíc, ale hlavně prodloužila možnou dobu čerpání, jasně ukázaly, že čím déle je možné „rodičák“ čerpat, tím delší je návrat rodičů na trh práce. Podobný experiment se slevou na nevydělávajícího partnera k dispozici nemáme, ale v tomto případě je demotivace přímo zapsána do konstrukce slevy. Rodina na ni má nárok, jen když druhý rodič nevydělává.
Jak na tom tedy jsme? Podmínky pro změnu rodinné politiky máme přímo ideální. Máme zdroje z Národního plánu obnovy, máme k dispozici zkušenosti nejbližších sousedů. Je tedy jen na současné vládě, zda využije výjimečně příznivou dobu i k dalším činům.
