Článek
Drama do posledního okamžiku. Ani po schůzce prezidenta republiky s kandidátem na ministra zahraničí Janem Lipavským oficiálně nevíme, zda právě mladý pirátský exposlanec je pro Miloše Zemana s ohledem na jmenování příští vlády tou překážkou, přes kterou „nejede vlak“. Ačkoli neoficiální informace jsou tedy v tomto směru stále jasnější.
Tak tedy budeme dál napjatě sledovat defilé ministerských adeptů před prezidentskou vitrínou a čekat, zda se někdo neprořekne.
Stále platí, že smysl ministerských pohovorů v Lánech rozhodně neleží v Ústavě a z tohoto pohledu vlastně nedávají smysl. Ale je pravda, že nastupující ministři si z tohoto gesta appeasementu vůči spíše nepřátelsky naladěnému prezidentovi nakonec dokázali udělat docela zajímavý kus vlastního politického PR.
Kdyby lánských taškařic nebylo, stěží by na každého jednoho z adeptů na ministerský post den co den čekaly kamery veřejnoprávní televize a několik novinářů ochotných přenést víceméně prázdné fráze, v nichž se jen opakují priority uvedené v programových dokumentech stran i koalic.
Vystoupení Jana Lipavského bylo v tomto směru o fous zajímavější než vystoupení těch, kteří k lánskému přezkoušení dorazili před ním. Mladý kandidát na post šéfa diplomacie předvedl docela pozoruhodné cvičení v diplomatické mluvě. Několikrát se obratně vyhnul otázce, zda je on tím „problémovým“ kandidátem. A přidal vcelku nosnou myšlenku, že „osoba jednoho ministra nemůže změnit to, jak rozhodli voliči ve volbách“. Což je jistě pravda, ale tahle věta může docela dobře posloužit i prezidentovi, až bude přesvědčovat Petra Fialu, že jedinou překážkou nástupu jeho vlády je právě jen lpění na Lipavském.
Oproti svým důrazným opozičním vystoupením a navzdory pověsti „toho, který vyhnal Rusy z Dukovan“, byl Lipavský v Lánech jemný jako samet a decentně hovořil o potřebě normalizace vztahů s východními despociemi, důležité roli V4 v Evropské unii i vnímavém pohledu na Blízký východ, především na izraelsko-palestinský konflikt.
Na tom, že vyjádření opozičního poslance jsou ostřejší než prohlášení kandidáta na ministerský post, není samo o sobě nic divného. Přesto tohle „vyměknutí“ Jana Lipavského po kádrovacím setkání v Lánech snad až příliš připomínalo prezidentův oblíbený pudink bez pevnější struktury.
Budiž, je-li jedno takové vystoupení (nebo třeba dvě) cenou za to, aby prezident nakonec milostivě svolil k předání klíčů od Černínského paláce, třeba to za to stojí. Na Pražském hradě si ale nepochybně mnou ruce nad tím, že i kdyby Lipavský nakonec na ministerstvu skutečně usedl, podařilo se ho alespoň docela hezky zpracovat a ukázat mu, že hradní hlas v zahraniční politice rozhodně neztrácí své ambice.
Až kolotoč lánských schůzek výhodný pro politické PR Hradu i nové vlády za pár dní skončí, nastane konečně rozhodující okamžik střetu mezi Petrem Fialou a Milošem Zemanem o výklad ústavních pravidel. V něm na rozdíl od dosavadních smířlivých vyjádření nebude pro korektnost místo. Půjde o čistě silový duel, v němž může vyhrát jenom jeden – buď Fiala prezidenta dokáže usadit zpět mezi ústavní mantinely a prosadí si složení své vlády, anebo vyhraje Zeman a Pražský hrad nadále zůstane detašovaným kádrovacím oddělením Strakovy akademie.
K vyřešení tohoto střetu jsme se zatím nepřiblížili ani o píď. Po všem oddalování z obou stran bude jenom o to tvrdší.
