Komentář: Krev Roberta Fica by měla probudit českou politiku

Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.

Slovenské reakce na hrůzný atentát na premiéra Roberta Fica je jistě zajímavé pozorovat a jistě z nich lze cítit i v naší zemi jisté obavy o osud demokracie u nejbližších sousedů. Přesto jde především o problém, který si musí tak či onak vyřešit hlavně sami Slováci. A jestli k tomu něco opravdu nepotřebují, jsou to rady „bratrů“ zpoza západní hranice.

Po nezbytných a správných projevech solidarity a přáních brzkého uzdravení by hlavním úkolem českých politiků měla být vážná úvaha, jak daleko je Česko od toho, aby zde došlo k něčemu podobně děsivému.

Odpověď samozřejmě neznáme, ale kdo alespoň pár let sleduje politickou scénu a způsoby vedení boje o voličskou přízeň, asi by si troufl tvrdit, že nějaké podobné tragédii bohužel jdeme spíš naproti, než abychom její pravděpodobnost cíleně snižovali.

Základním definičním znakem každé politické strany či politického hnutí je snaha získat voliče a chopit se moci. Na tom není nic špatného. Každý politický lídr však dluží sobě i společnosti úvahu nad odpovědí na zdánlivě jednoduchou otázku: Co všechno jsem ochotný pro převzetí moci udělat, co už ne a jaké jsou širší následky zvolené metody?

Čeští političtí lídři na tuhle otázku trochu zapomněli a místo ní si kladou jinou: Jaká je – v základních demokratických mantinelech – nejefektivnější či nejspolehlivější cesta k převzetí moci?

S odpovědí na tuto otázku, na rozdíl od té první, dokáže přispěchat moderní politický marketing. Vlastně se ničemu jinému nevěnuje. A jeho odpověď bývá jednoduchá. Práce s emocemi, strachem, s pečlivě vykresleným nepřítelem.

Chladně efektivní politický marketing nepracuje ani tak s přesvědčováním nebo vysvětlováním, jako spíš s verbováním a šikováním. Vytvořte nebezpečí, zveličené nebo úplně fiktivní, a shromážděte za sebou oddíly věrných, které jej porazí. Brusel, válku, Rusko, populismus, korupci, liberály, dezinformátory…

Pro využití této metody se svorně rozhodly všechny současné české strany, vládní i opoziční. Její základní výhodou je, že nepotřebujete politický program. Stačí nepřítel a hesla.

V případě dnešních vládních stran je to hezky vidět na tom, co se před volbami aspoň trochu tvářilo jako programové dokumenty, ale ve skutečnosti to byl jen souhrn naprosto nereálných slibů, které jednotlivé strany po nástupu k moci postupně porušují. Hlavní bylo vykreslit neutěšený stav země a za viníky označit dosluhující vládu. „Recept“ na nápravu byl odfláknutý až běda.

V případě opozice je úplně stejný postup vidět třeba na kritice migračního paktu. Není vůbec potřeba jakkoli naznačit alternativní způsob řešení migrace do Evropy, stačí děsit příznivce náhodným výběrem katastrofických zpravodajských titulků a sešikovat je k tažení proti „zrádcům“, kteří přijetí paktu připustili.

Další výhodou této marketingové metody je, že umožňuje ignorovat fakt, že na základních strukturálních problémech Česka (od neudržitelných veřejných financí přes hroutící se důchody a zdravotnictví po nefunkční vzdělávání) se v posledních 35 letech rukou nerozdílnou podílely všechny relevantní politické strany – bez jediné výjimky. Tyhle problémy, které jinak skutečně podvazují možnosti rozvoje naší společné republiky, se ale k šikování nehodí. Jsou dlouhodobé, komplikované, vyžadují analýzu a v neposlední řadě také kompetenci.

Ta se z politických stran postupně vytratila spolu s tím, jak vymřely jejich programy.

Odvrácenou temnou stranou tohoto typu vedení politického boje je jeho širší dopad na společenskou atmosféru a vnímání politiky jako celku. Lhaní a porušování nesplnitelných předvolebních slibů vyvolávají dojem, že všichni lžou. Démonizace soupeřů jako „zrádců“ nebo „stejných agentů“, jako je válečný zločinec Vladimir Putin, zase naopak dělá z voleb válku o budoucnost národa. Nebo si pamatujete z poslední doby nějaké volby, které by nebyly „klíčové pro osud naší země“?

Exaltované souboje vyvolávají ve voličích přehnaná očekávání, která po výměně vládní garnitury nelze naplnit. Tím roste frustrace a poptávka po ještě radikálnějších heslech, ještě jednodušších řešeních. Spirála šikování se točí dál.

Česká politika by si tváří v tvář slovenské hrůze zasloužila udělat krok zpátky. Vrátit se k pojmenovávání skutečných problémů a hledání jejich skutečných politických a expertních řešení. Vrátit se od soubojů dobra se zlem k souboji představ o řízení země.

Je to naivní? Zcela nepochybně ano. Vyžadovalo by to jednotnou rozvahu všech relevantních politických lídrů. Od Andreje Babiše ani Tomia Okamury takovou rozvahu čekat nelze, ale naději nedává ani vystoupení premiéra Petra Fialy. Ten v rozhovoru pro Seznam Zprávy naznačil, že zklidnění by na politické scéně bylo potřeba, ale hlavně by se měly zklidnit opoziční strany, protože on přece pokaždé uvažuje o tom, jak správně a citlivě komunikovat.

Zásadní imperativ po slovenské zkušenosti by měl být zřejmý – politický soupeř není ani „zrádce“, ani klon či agent Putina, ani „koště“, ani „hlavní nepřítel“, ani není pravda, že „nenávidí důchodce“. Politický soupeř je člověk, který si myslí něco jiného o správě země, v níž se uchází o moc.

Kdyby politické souboje stály na této premise, byly by mnohem méně „zábavné“, „dramatické“ a pro mnohé voliče hůře stravitelné. Pomohlo by to ale snížit společenské napětí, snížit pravděpodobnost, že politický střet bude vypjatý do té míry, že přejde ve střet fyzický? Těžko říct. Za pokus by to stálo.

Anebo se můžeme tvářit, že se u nás vlastně nic neděje a uklidnit se mají hlavně ti druzí. Pak by byla krev slovenského premiéra, přinejmenším z českého pohledu, prolita nadarmo a vyjádření solidarity a zděšení byla jen prázdnou frází.