Článek
České republice dnes schází to, co studentům před 33 lety na Albertově a Národní třídě nescházelo – odvaha. Česko nemá odvahu si přiznat, že má problém. A ne jeden. Z makroekonomicky nudného premianta předpandemické éry se během pár let stala země s velkou inflací a obrovskými deficity jak veřejných financí, tak platební bilance.
Schází odvaha přiznat si, že neexistuje oběd zdarma, že není možné koláč současně mít i sníst, že nemůžeme mít švédské veřejné služby za rumunské daně, že se k prosperitě nelze projíst na dluh.
Nalháváme si, že penzijní systém bude nakonec nějak fungovat i bez reformy. Myslíme si, že v situaci, kdy pár set kilometrů od nás zuří nejhorší válka od druhé světové, může všechno zůstat při starém. Že nemusíme zchudnout.
Absence odvahy ve společnosti se zrcadlí v politice. Široko daleko není vidět politika, který by dokázal předstoupit před voliče a kalouskovsky jim sdělit, že si „v porovnání s drtivou částí planety žijeme jako prasata v žitě, a ještě máme tu drzost naříkat“. Kdybychom zapomněli na cedulky „vláda“ a „opozice“, nepoznáme podle prováděné hospodářské politiky, kdo je kdo. Dluhy za Fialovy vlády rostou stejně jako za vlády premiéra Babiše.
Posuďte sami. Vláda, iracionálně zamčená v bushovském předvolebního slibu „žádné vyšší daně“ a konejšená umělou stabilitou měny, kterou jí poskytuje ČNB, se při řešení katastrofálního stavu veřejných financí zmohla toliko na daň z mimořádných zisků. U ní navíc není vůbec jisté, že přinese tolik, kolik od ní vláda čeká. Co vládě chybí v odvaze při zvyšování příjmů, jí bohužel přebývá v bezuzdnosti a neadresnosti při zvyšování výdajů.
Budoucnost důchodů?
Dodatečných 80 miliard korun na důchody lze ještě se skřípěním zubů pochopit jako politickou nutnost. Nad stamiliardovou plošnou pomocí s cenami energií lze odevzdaně mávnout rukou jako nad dalším případem neschopnosti českého paternalistického státu rozlišovat mezi těmi, kteří si pomoci můžou (=mají) sami a těmi, jimž má (=musí) pomoci stát.
Ale dalších skoro 20 miliard na vyšší platy úředníků, to už je v současné situaci naprostý nesmysl, a to nejenom z pohledu rozpočtového, ale i inflačního – produktivita práce zcela určitě nenarostla o 10 procent, která vláda úředníkům slíbila přidat k platům. Koalice, která si na volební plakáty vepsala, že „zastaví zadlužování země“, nevidí nic špatného na tom, že pro roky 2023 až 2025 plánuje deficity na úrovni 300 miliard. Nestydí se navrhovat plošné sedmitisícové příspěvky na lyžařské kurzy či zvyšovat limity pro registraci k DPH na dva miliony. Nemá za žádnou špatnost nápad přispět „vlastníkům domů ohroženým chudobou“ (!) na zateplení, tedy zhodnocení jejich majetku, či snížit daň z hazardu.
Vláda rozhazuje a účet hodlá předložit mladší generaci.
V měnové politice je podobné. S červencovou obměnou v Bankovní radě ČNB znatelně poklesla ochota dále bojovat s inflací. Dnes se spíše hledají důvody, proč věřit, že inflace již za rok a půl nebude problém. Že i na stávajících sazbách, které přitom zatím moc reálné bolesti v ekonomice nezpůsobily, inflace poslušně zamíří – jen v mírné recesi a s minimálním růstem nezaměstnanosti – opět ke dvěma procentům.
Konejšíme se tím, že růst mezd mezi „nulou a deseti procenty“ je v pořádku (produktivita neporoste ani o tři procenta), místo úrokových sazeb se používá jako nástroj měnové politiky koruna.
Aby bylo možné ignorovat doporučení prognózy, která volá po dalším růstu sazeb, chceme vidět spásu v protiinflačních rizicích. Třeba v „zavedení dodatečných opatření proti růstu cen energií“. Nebo v „rychlejším než očekávaném poklesu jádrové inflace“.
Nepřiznáme si však už, že (velmi významnou) poptávkovou část naší inflace ovlivní první zmíněné protiinflační riziko jen sekundárně. A odmítáme se pídit po tom, odkud by zpomalení jádrové inflace, která v říjnu přidala 1,2 procenta meziměsíčně a v posledním půlroce 7,1 procenta, mělo vlastně přijít. Radní Eva Zamrazilová tvrdí, že nevidí smysl ve zvýšení sazby o jeden procentní bod, jen aby inflace klesla v horizontu roku o pár desetinek. Neukazuje ale právě tohle na potřebu mnohem vyšších, dvouciferných sazeb?
Česká republika sešla v covidové pandemii na špatnou cestu. Ta nás, budeme-li po ní pokračovat, nakonec dovede do Řecka. Otočit se ještě lze – ale bude to chtít hodně odvahy. Snad ji najdeme.
