Článek
Vytlačení Pirátů z vládní koalice leckdo spojuje s koncem liberalismu. Jakkoli to je předčasné, znamenalo by to definitivní konec posledního liberálního politického aktéra v české politice. Ubývá u nás liberálů? Může tomu napovídat i to, jak liberální politici dopadají i v krajských a senátních volbách. Spíše špatně, a lhostejno, zda dělali či nedělali volební kampaň.
Leckdo si konec liberálů spojuje s umlčením excentrických projevů na české politické scéně. Od levičáctví přes socialistické myšlenky, genderové a LGBT agendy až po klimatické politiky a zelené programy.
Takový proces se v české společnosti nepochybně děje delší dobu. Před Piráty „zmizeli“ sociální demokraté. Před nimi propadli Zelení, z kdysi vládní strany dnes živoří na úrovni fragmentovaného společenství. Jeho část přešla právě k Pirátům, kteří ostatně prožili své první období v Evropském parlamentu ve frakci Zelených.
Fakt, že s Piráty může zmizet liberální politika vůbec, je třeba rozšířit na politický liberalismus. Ten zahrnuje koexistenci právě výše jmenovaných levicových, sociálnědemokratických a zelených agend s tím, co do české politiky vnesla právě Pirátská strana.
Štěpení politiky a jeho důsledky
S úbytkem liberalismu ovšem nenarůstají konzervativní strany a ideje. Ani sekulární křesťanská strana tlak na myšlenkové zjednodušování nevydržela. Padla rovněž do myšlenkové schematizace a nevýznamnosti vzhledem k dynamice společnosti a neví, jak se zvednout. Vnitřně se štěpí i občanští demokraté. Mnozí odešli nebo odcházejí k antisystémovým radikálům, „okamurovcům“ a jejich odrůdám nebo k „babišovcům“.
Ostatní jsou myšlenkově v hlubokém útlumu, až v ilegalitě. Bez invence a odvahy. Maximum liberální kuráže v dnešních českých poměrech je podpora platného závazku přijetí eura. Také neúspěšná. Od ustrašeného pohledu na rozpočet a zadlužování přes ubývání prostoru k byznysovým a podnikatelským výbojům roste nadvláda setrvačnosti, zaběhaných rutin, neochoty ke změnám, byrokracie a státního patronování v doprovodu brzdění jakékoli iniciativy. Nedostali jsme se ani k tolik potřebné reformně jednacího řádu Parlamentu, reformy obstrukčního systému.
Strach z myšlení a kreativity
Konec Pirátů posílí blokování experimentů, výbojů a schopnosti modernizovat. Modernizovat i za cenu bariér, nutnosti snášet a řešit komplikace, hledat nová a nevyzkoušená řešení, prát se s jejich nedokonalostí i s neúspěchy. Náš ideál zůstává na úrovni přebírat jinde vymyšlené a odzkoušené. Mentalita montovny.
Český sen o konci liberalismu dnes nabírá poněkud osmanských rozměrů. Stagnace tvořivosti a odvahy riskovat v politice se rozšiřuje do řízení a provozu státu, při jeho vysokém podílu i do ekonomiky a státní regulace hospodářství. V podmínkách retardační role regulačních úřadů, jako je Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, které hospodářskou soutěž a trh nechrání, ale brzdí a mrzačí, logicky roste degenerace ve vztazích mezi státem a trhem.
Česko dnes zaujímá jedno z předních míst v úrovni klientelismu. I to je projev úpadku liberalismu ve smyslu volné soutěže a rovných tržních a právních podmínek. Bez nich vládnou známosti, které „přetlačí“ nejen konkurenci, ale vytlačují i myšlenky, nápady a inovační výboje. Institucionální bariéry neliberálních poměrů se etablují jako systém. Systém, který generuje zaostalé a vpravdě „neměnné“ poměry.
Všimněme si našeho propadu v inovacích, vědeckých a průmyslových patentech, zoufalého podílu na evropských vědeckých projektech a grantech. Neliberálnost je i ekvivalentem byrokracie, posouvání dokumentů místo informací a digitalizace. Kamkoli pohlédnete, od zdravotnictví až k justici a veřejným službám. Máme nejen nefunkční právní stát ve smyslu provozu, ale i v rovnosti před zákonem.
Kdo jsou vítězové liberálního úpadku?
Utlumilo se a ustalo střídání levice a pravice. Rostou národovecké a nacionálně-populistické odnože kritiky celého liberálního systému, extremisté. S nimi i tak oblíbené nadávání na poměry a chaos. Začínalo to směšně, například neschválením Istanbulské úmluvy o ochraně žen před násilím přes posmívání se genderovým tématům, a končí to zabarikádováním se vůči novým technologiím, klimatické změně i používání umělé inteligence.
Z patnáctiletého zpoždění výstavby protipovodňové ochrany mocensky obviníme ekologické organizace místo odpovědných úřadů a státu. Kde ale je dálnice do Rakouska, kde je Pražský okruh nebo rychlodráha? Posmívali jsme se staronové šéfce EK pro její požadavek na genderovou nominaci komisařů. Podívejte se ale na složení našeho libovolného veřejného tělesa – od Senátu přes Sněmovnu až k hejtmanům.
Růst alternativních populistických a národněsocialistických stran jako produkt deliberalizace české společnosti ovšem nebude zdarma. Je pravděpodobné, že v příštích parlamentních volbách naberou antiliberální strany dostatečnou většinu k sestavení vlády. Jaké budou náklady a důsledky?
Co přinese vláda antisystémových stran
První obětí konce liberalismu bude havlovská západní geopolitika ve střední Evropě. Již nyní to lze vyčíst z rostoucího středoevropského spojenectví antiliberálních stran. Od německé AfD přes rakouské Svobodné, ale především Orbánův Fidesz a Ficův Směr. Ustanovuje se perspektiva geopolitického obratu v dosavadní proevropské a transatlantické politice celého regionu po roce 1989. Zdá se vám to přehnané?
Zdánlivě drobný úlet tajemníka Viktora Orbána o tom, že Maďarsko by v případě napadení Ruskem upustilo od své obrany, zpochybnil kolektivní obranu NATO. Byl sice později samotným Orbánem popřen, ale následován již několikátou schůzkou maďarského a slovenského ministra zahraničí s reprezentantem Kremlu Lavrovem v OSN. Pohled na zastoupení lídrů ANO 2011 a SPD na proruském narozeninovém setkání Miloše Zemana jen potvrzuje, že ustavení frakce Patriotů pro Evropu v Evropském parlamentu jako prokremelské nebyla náhoda.
Jedním z hlavních důsledků vypadnutí liberálů z české a evropské politiky bude protizápadní a protievropská reorientace i českého směřování.
Liberální, nebo národní Evropa?
Základní protiliberální argument v Česku je nadávání na Evropskou unii. Není to náhoda. EU dnes reprezentuje všechny s liberalismem spojované a proklínané politiky, od genderu až ke klimatické agendě. To vše bude chtít národněsocialistický program ANO a SPD zastavit a změnit. Nejlépe s argumentem vrátit se k poměrům definovaným Evropským hospodářským společenstvím před Lisabonskou smlouvou. Ale nahlédněme do Británie po brexitu – tam je laboratoř takového návratu, s růstem cel na veškeré zboží, školného, deficitním a zaostávajícím zdravotnictvím, pasovými kontrolami na cestě do Unie a neustávající imigrací z Asie, Indie i Blízkého východu.
Konec liberalismu může být završen i naším odklonem od EU. Jen si musíme před volbami jasně říci, kam se přikloníme pak. Já osobně bych se raději vrátil k liberalismu a viděl na české scéně jakýkoli staronový projekt liberální strany, která by tvrdě držela euro-americký politický kurz, včetně jeho ideového chaosu a experimentování. Protože to je to, co mě na demokracii a otevřeném tržním kapitalismu těší a vzrušuje.
Tak jakou cestu si zvolíme?
