Komentář: Konec důchodových iluzí. Změny začínají bolet

Ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka představil první skutečnou změnu penzijního systému. To, kvůli čemu se onehdy nosily do Sněmovny spacáky a co ještě pořád může zrušit Ústavní soud, bylo jednorázové hašení inflačního excesu. Proti změnám, s nimiž Jurečka přichází nyní, šlo ale spíš o méně důležitou epizodu. A i tohle je teprve začátek. První nutné kousnutí do velkého a hodně kyselého jablka, které je potřeba postupně ohlodat až na ohryzek.

Vládní většina bude nyní usilovat o faktické zrušení mimořádných valorizací, jak jsme je dosud znali, do budoucna redukuje růst důchodů při růstu reálných mezd, a nadto se rozhodla dost tvrdě zaútočit na institut předčasného důchodu.

Jde o první konkrétně navržený a opravdu nepříjemný krok. Dosud byla pozorovatelná snaha politiků jakoukoli změnu důchodů doprovázet pozitivními přívlastky. Důchody měly být „spravedlivější“, „férovější“, „důstojnější“ a tak dále, výsledkem pak obvykle bylo, že důchody byly především dražší a do budoucna hůře zaplatitelné. To už teď prostě nepůjde. Jestli Jurečkův návrh projde, budou důchody „jen“ o maličký kousek udržitelnější než teď.

Směr návrhu je nepochybně správný. Platný systém mimořádných valorizací nejenže se ukázal v době vysoké inflace jako extrémně náročný pro veřejné finance, ale současně nasekal do systému neomluvitelné nerovnosti mezi penzemi přiznanými na sklonku loňského roku a těmi letošními. Kdo mohl nebo stihl požádat o penzi do konce roku 2022, bude mít při stejném předdůchodovém příjmu už navěky vyšší důchod (o větší stovky, nebo i malé tisíce) než ten, kdo požádal až letos.

Systém „mimořádného příspěvku“, který má dnešní mimořádné valorizace nahradit, slouží především k odstranění těchto nerovností. Současně proti dosavadnímu systému poskytuje část (u průměrného důchodu polovinu) dočasného zvýšení jako fixní částku, což by mělo přivřít nůžky tempa růstu nižších a vyšších penzí.

Neznáme ještě přesný způsob výpočtu, ale z toho, co víme, se zdá, že z pohledu samotných výdajů na důchody se toho příliš nezmění. Při rychlé inflaci vláda během roku navýší důchod o příspěvek, který sice zase zmizí, ale hned jej nahradí pravidelná lednová valorizace o celkovou inflaci.

Doba divoké inflace, v níž ceny skákaly meziměsíčně o několik procent, doufejme skončila. Pečlivé inflační rozvahy nad valorizacemi penzí jsou proto hlavně přípravou na příští podobnou bitvu, aby neskončila takovým debaklem jako ta (snad už) minulá.

Na výdajích by se v delším pohledu mělo pozitivně projevit zvyšování důchodů jen o třetinu růstu reálných mezd (proti současné polovině), ale tady se důsledky ukážou až ve chvíli, kdy něco jako růst reálných mezd zase nastane. Jelikož se zatím neprosadil nápad přísnějších ekonomů, aby důchody společně s reálnými mzdami nejen rostly, ale v horších časech také klesaly, můžeme tuhle proměnnou z výpočtů valorizací ještě na nějaký ten rok vypustit.

Zajímavý, při dnešním stavu penzijního systému rovněž důležitý, ale především až nečekaně důsledný, je další prvek Jurečkova návrhu – snaha znechutit lidem předčasný odchod do důchodu. Zatímco u změn valorizací je zjevná jistá opatrnost, u předčasných důchodů se systém zásadně zpřísňuje – podmínkou bude 40 let pojištění (dnes 35 let), do předčasné penze půjde odejít nanejvýš tři roky před dosažením důchodového věku (dnes pět let) a významně se zpřísní také krácení vypočteného důchodu. Před dosažením řádného důchodového věku se navíc předčasným důchodcům nebude valorizovat procentní výměra penze.

Tato snaha je logická a opět je za ní – s prominutím – poučení z krizového vývoje v loňském roce. Dvojitá mimořádná inflační valorizace loni způsobila, že odchod do předčasného důchodu byl velmi výhodný, dokonce výhodnější než čekání na řádnou penzi. O předčasný důchod loni požádalo přes 120 tisíc lidí, zhruba pětkrát víc, než je obvyklé. Z trhu práce nezmizí všichni hned, někteří si odloží čerpání penze, ale odliv pracovníků a ztráta rozpočtových příjmů budou znatelné.

Stručně řečeno důchodový systém, který je v takovém průšvihu jako ten český, si prostě nemůže dovolit jen málo nevýhodné, nebo nedejbože výhodné předčasné důchody. Snaha státu musí být přesně opačná. Motivovat lidi s nárokem na důchod, aby, pokud mohou, ještě nějakou dobu setrvali na trhu práce. Zpřísnění předčasných důchodů je krok naprosto správným směrem.

S tímto krokem samozřejmě vyvstane otázka náročných profesí, na které prozatím nemyslí stávající systém předdůchodů. Také bude záležet na detailu provedení. Pokud budou nová pravidla skutečně platit od července pro všechny, mohou být opět – jako v případě hektické změny červnové valorizace, která se ocitne u Ústavního soudu – nabourána legitimní očekávání některých lidí, kteří se v blízké době chystali do předčasného důchodu a nyní na něj náhle ztratí nárok: ať už jim bude chybět povinná doba pojištění, nebo se třeba chystali uspíšit odchod do penze o více než tři roky.

V dosud neznámých detailech Jurečkových změn se tedy může skrývat nikoli ďábel, ale celé peklo i s Luciferem. Což volnou asociací navozuje otázku, co čeká vládu ve Sněmovně, když jednorázová změna jedné valorizace vyvolala „peklo ve Sněmovně“.

Jisté jsou ale dvě věci – návrhy ve svém směřování dávají smysl. A zároveň jsou pouhým začátkem. Mohou být dílčím příspěvkem k udržení jiskřičky naděje, že něco jako použitelnou penzi dostanou i dnešní třicátníci a čtyřicátníci. Následovat ale budou muset mnohem nepříjemnější kroky. Ani nový systém valorizací, ani zpřísnění předčasných důchodů nijak zásadně nevstupují do smrtící důchodové trojčlenky „vyšší důchodový věk – vyšší odvody – nižší penze“, kterou je nutné pro zachování udržitelnosti systému vyřešit.

To, co Jurečka představil, může být začátek cesty k účinné změně důchodů a odvaha vykročit se cení. Další nutné kroky budou jenom těžší.