Komentář: Končí éra prezidentů-ekonomů. Zemanův odkaz je slabý

Odchodem Miloše Zemana z Pražského hradu skončí dvacetileté období, během nějž v čele Česka stáli mužové hrdě se hlásící ke svému ekonomickému vzdělání. Zatímco o odkaz Václava Klause je pečlivě pečováno jeho Institutem a ostatně i dosud aktivním exprezidentem samým, budoucnost prezidentského ekonomického odkazu Miloše Zemana je nejistá. Má sice vzniknout jakási kancelář v centru Prahy. Ale k čemu jinému bude dobrá než k vyčerpání prostředků, které exprezidentům na kancelář slibuje zákon, to zatím nevíme.

Obecný, třicetiletý politický odkaz Miloše Zemana je nepochybně bohatý, pestrý, nezřídka skandální. To platí i pro jeho ekonomickou stránku. V raných 90. letech býval jako opoziční politik a následně i opoziční předák břitkým kritikem mnoha vládních transformačních kroků včetně klíčové kuponové privatizace. Jako premiér dokázal ukončit – draze, ale nakonec funkčně – český bankovní socialismus, uzavřel neudržitelnou hru na opticky vyrovnané státní rozpočty, otevřeně mluvil o vnitřním dluhu zděděném po komunistech.

V čele vlády držené při životě opoziční smlouvou (1998-2002) uplatnil Zeman (kromě bezskrupulózní „oposmluvní“ technologie moci) také své oblíbené keynesiánství a začal – poměrně úspěšně – tahat republiku z ekonomické krize mohutnými státními výdaji. Že se rozpočtové schodky ukázaly v českém prostředí jako extrémně návyková droga užívaná – za Zemanovy kritiky – i v období hospodářského růstu, asi nelze přímo Zemanovi vyčítat.

Jak je ekonomický odkaz premiéra Zemana zajímavý a pestrý, prezident Zeman za sebou v tomto ohledu nechává spíš poušť, z níž ční bídné trosky neúspěšných projektů. Sice pravidelně cvičil svou ekonomickou rétoriku na poslaneckých schůzích ke schvalování státního rozpočtu, ale vypadalo to spíš jako vedlejší rozmar.

Témata těchto projevů se ubíjejícím způsobem opakovala, ať rozpočet vypadal, jak chtěl. Vždycky bylo málo investic, na nesprávných místech, příliš velké výdaje. Mnohdy to sedělo, ale nezaznělo nic, co by už týdny předtím nenapsaly v komentářích a analýzách desítky dalších ekonomů.

Když došlo v projevech na zvýšení rozpočtových příjmů, měl Zeman vždy v rukávu návrh obrat o 30 miliard ročně „solární barony“ a posléze také zrušit daňové výjimky za 380 miliard. Což je ovšem jen rétorické hausnumero. Protože takový krok by vyžadoval zrušit i zdaleka nejnákladnější základní slevu na poplatníka, čímž by se český daňový systém stal zcela unikátně asociálním.

Zdaleka největší kapitál vsadil prezident-národohospodář Zeman jinam. Na „ekonomickou diplomacii“. V ní prostřednictvím takzvané politiky všech azimutů otevřeně nadbíhal východním despociím, protože západní demokracie se s ním bavily zkraje rezervovaně a posléze téměř vůbec. Zatímco v Rusku a Číně se mu dostávalo pozvání, poct, ovací a uznání, které Zeman považoval za zasloužené a odpovídající.

Rosatom v Dukovanech, obří plavební kanál napříč republikou, nová hedvábná stezka, desítky miliard hi-tech čínských investic v Česku a otevírání dveří českému byznysu na východní trhy. To byly hlavní pilíře a vize jeho ekonomického programu. A všechny se postupně obrátily v prach – tu kvůli kauze Vrbětice, tu kvůli ruské agresi na Ukrajině, tam změnou české politické garnitury nebo rostoucím geopolitickým napětím kolem Číny, které z Říše středu vyhání i Zemanovu oblíbenou finanční skupinu PPF.

Vývoj ekonomických názorů Miloše Zemana se snaží zmapovat zajímavá diplomová práce Dominika Urbana obhájená v roce 2021 na Masarykově univerzitě v Brně. Urban dokládá, že navzdory obecnému pocitu – a bonmotu o tom, kdo nemění své názory – se Zemanovy postoje během třiceti let v politice nijak zásadně nezměnily. Uvádí například, že už v roce 1991 patřil Zeman k nemnoha politikům, kteří stáli o zachování obchodních vazeb s rozpadajícím se Sovětským svazem. Argumentoval vcelku racionálně historickými vazbami českého byznysu na tamní prostor a také velikostí sovětského trhu. Jakkoli uznával jeho bídnou kupní sílu, kvantita a potenciál do budoucna v Zemanových očích převažovaly nad tématem lidských práv nebo geopolitické orientace.

„Může se z něho (ze SSSR) přes pravděpodobné budoucí bouře stát demokratický stát, a tedy i zajímavý trh. To, že kupní síla průměrného spotřebitele bude zpočátku nevysoká, je více než vyváženo počtem těchto spotřebitelů. Ať již budeme obchodovat se samotným Ruskem, Ukrajinou, nebo dalšími zeměmi, měli bychom umět využít výhody znalostí trhu a kontaktů na něm,“ cituje Urban v diplomové práci jeden ze Zemanových textů pro Technický magazín ze srpna 1991.

Jakási „politika všech azimutů“ tedy byla Zemanovi vlastní vždy, jen na onu naději na zrod ruské demokracie na své myšlenkové cestě postupně zapomněl.

Urban také podrobnou rešerší dokládá, že si Zeman konzistentně udržel své keynesiánství, jakkoli – dodává autor tohoto textu – postupem času, poklesem přímého politického vlivu a úbytkem sil z něj zbyla spíš ona rozpočtová dřeň a důraz na cílení vládních investic. Stejně tak Urban ve své práci ukazuje, že jak téma investic, tak některé postoje k sociálněpolitickým otázkám – jako třeba obava o zneužívání sociálních dávek a jejich podmínění veřejně prospěšnými pracemi – prolínají celou Zemanovou kariérou.

Hlavní rozdíl mezi Zemanem-premiérem a Zemanem-prezidentem tedy netkví v zásadních názorových posunech v ekonomických otázkách, ale v rozdílném množství držené moci.

Možná si Miloš Zeman představoval, že po vítězství v přímé volbě uplatní své ekonomické recepty, které považoval za osvědčené z přelomu tisíciletí, i v nové době. Nicméně pravidelně narážel na limity ústavní svěrací kazajky, jejíž popruhy se možná i kvůli tomuto traumatu snažil často nehezky roztahovat. Nakonec však znovu a znovu zjišťoval, že zahraniční i ekonomická politika tkví dost pevně v rukou vlády.

Zeman proto zavětřil ekonomický prostor, v němž přímou a velkou moc má – měnovou politiku. Jeho revoluce v bankovní radě centrální banky, která během několika týdnů otočila kormidlo měnové politiky o 180 stupňů, bude jistě ještě předmětem různých zkoumání. Práce Dominika Urbana, která byla psána před tímto velkých zvratem, však ukazuje, že měnová politika nikdy nebyla Zemanovým velkým tématem.

Pustil se, pravda, už jako prezident do polemiky s měnovými intervencemi ČNB pod vedením Miroslava Singera. Když v roce 2018 hodnotil dvouleté působení bankovní rady pod vedením Jiřího Rusnoka, pochválil jej – z dnešního pohledu trochu paradoxně – za započaté zvyšování úrokových sazeb a snahu přiškrtit přísnějšími pravidly hypoteční trh. Což jsou úplně stejné kroky – jistěže v jiném kontextu –, za které v posledních měsících nemohl přijít Rusnokovi na jméno a kvůli nimž jej nahradil „holubicí“ Alešem Michlem a volbou dalších radních zavelel k měnověpolitické otočce.

Ekonomický odkaz prezidenta Miloše Zemana je ale ochuzen nejen krachem jeho „vlajkových“ projektů, ale také – řekněme – jistou publikační leností.

Václav Klaus se vždy snažil vyvolávat dojem, že kromě politiky drží prst na tepu globální ekonomické debaty. Funkce nefunkce, živě a veřejně polemizoval se Švédskou akademií věd, když Nobelovu cenu za ekonomii dostal třeba Paul Krugman v roce 2008 nebo loni Ben Bernanke. Naopak schválil ocenění Thomase Sargenta a Christophera Simse v roce 2011. Své oblíbené ekonomické teorie usilovně rouboval na zážitky z prezidentských i „důchodcovských“ cest. Na každý pád – ponecháme-li hodnocení kvality Klausových prací povolanějším – je zjevné, že kvantita jeho díla je obdivuhodná.

Za Milošem Zemanem zdaleka taková aktivita není. Vždy byl spíše národohospodářským praktikem. Když citoval (často špatně), pak mnohem častěji státníky, novináře, filozofy nebo vojevůdce, jen málokdy ekonomy. Keynesiánská ekonomie mu dala vodítko pro politickou praxi, ale necítil potřebu ji rozsáhleji vykládat nebo rozvíjet.

Jeho ekonomický prezidentský odkaz tak zůstane poznamenán z největší části sérií neúspěšných projektů a těžko vysvětlitelnou monetární revolucí v turbulentní době. Na dvojitý mandát to není moc povzbudivý soupis.