Hlavní obsah

Komentář: Komu, jak a s čím pomůžeme příští zimu?

Foto: Michal Turek, Seznam Zprávy

Fialův kabinet je neschopný, ale návrh podpoříme. Tak by se dala shrnout argumentace sněmovní opozice k „úspornému tarifu“.

Dnešní společnost nějakou formu dotací zcela automaticky očekává. Nikdo nechce přijít o dosavadní životní úroveň, mnozí jsou dokonce přesvědčeni, že na ni mají nárok.

Článek

Takový pohled na tabuli, která ukazuje, kdo jak hlasoval o návrhu zákona, jsme ve Sněmovně neviděli už pár let. Všichni poslanci zvedli ruku pro návrh. Nikdo se nezdržel, nikdo nebyl proti. Opravdu mimořádná shoda pětice vládních stran s dvojicí opozičních hnutí.

Hned na začátku čtvrteční debaty o úsporném tarifu, jímž vláda hodlá kompenzovat domácnostem rostoucí náklady na energie, opozice slíbila, že návrh podpoří. Ovšem než k tomu na konci dne skutečně došlo, proběhla šestihodinová emotivní debata.

Během ní jsme se dozvěděli, kdo z poslanců doma ohřívá vodu plynem, kdo elektřinou, kdo má sporák s indukční deskou, kdo si už stihl pořídit fotovoltaiku na střechu nebo tepelné čerpadlo. Nechyběla samozřejmě ani přestřelka o to, jestli za drahé energie mohou víc válčící Rusové, nebo zelení Němci.

Předáci ANO a SPD si prostě potřebovali říct na mikrofon své výhrady, které by se daly shrnout asi takto: Fialův kabinet je totálně neschopný, přichází s dotacemi pozdě, celé je to nesystémové řešení, je to málo peněz, a ještě ani neznáme přesné detaily fungování – ale přesto to podpoříme!

Jak by také ne, když se tu rozdávají peníze voličům. A ještě plošně všem, tedy přesně tím způsobem, který současná vládní sestava tolik vytýkala kabinetu Andreje Babiše při bezhlavém rozhazování během epidemických vln.

Stejně jako tehdy i ve čtvrtek jsem si vzpomněl na svého dědu, sedláka, který vzpomínal na katastrofální sucho v poválečném roce 1947. Bylo po úrodě, krávy musely žrát rákosí u rybníka, protože to bylo jediné, co rostlo. A pak děda zvolal: „Ale hlady jsme neumřeli, zvládli jsme to, a přitom jsme žádné dotace kvůli špatnému počasí nedostali, nikoho to ani nenapadlo.“

Dnešní společnost nicméně nějakou formu dotací zcela automaticky očekává. Nikdo nechce přijít o dosavadní životní úroveň, mnozí jsou dokonce přesvědčeni, že na ni mají nárok. Pokud by snad měla klesnout, stát má povinnost pomoci. Což je samozřejmě ekonomický nesmysl. Vláda nemůže kompenzovat všechno všem.

Skoro každá evropská země s něčím na způsob energetické úlevy přišla, aby lidem odlehčila od drahoty. Do toho Fialova vláda několikrát denně slýchá od Babiše s Okamurou, že nic nedělá pro lidi. V takové chvíli je těžké udržet nervy a neochvějně trvat na vlastních principech, jako je třeba úzce adresná pomoc jen těm nejslabším.

Takže ANO a SPD vládní „úsporný tarif“ sice také schválily, ale už ode dneška jej budou dennodenně kritizovat. Konkurovat populistickým opozičním návrhům je přitom složité. Babišovo hnutí by lidem na drahé energie přispívalo už dávno a nejméně dvojnásobnou částkou – ať to stojí, co to stojí. Okamurova SPD zase kolaborantsky navrhuje domluvit se přímo s Putinem na levných dodávkách ropy a plynu.

Ideální a bezbolestné řešení neexistuje. Vláda by ovšem kromě okamžité pomoci s letošní zimou měla vrhnout násobně větší peníze na podporu solárních panelů nebo teplených čerpadel. Tak, aby už příští zimu bylo co nejvíce domů co nejvíce energeticky samostatných a kabinet nemusel s vysokými účty pomáhat tolika domácnostem jako letos.

Druhá možnost je, že příští zimu budou opět všichni natahovat ruce a opět očekávat pomoc. Ceny energií už asi nikdy neklesnou na předválečnou úroveň. A dotace jsou návykové jako droga. Abychom za rok nebo ještě dřív neřešili, komu a jak má stát kompenzovat ceny benzinu, pečiva nebo mléka.

Doporučované