Hlavní obsah

Komentář: Kdo se bojí Jindřicha Rajchla? Fiala nemusí

Martin Čaban
Komentátor
Foto: David Neff, Seznam Zprávy

Jindřich Rajchl rád křičí, ale rád by také působil uměřeně. Dá se to ustát?

Hnutí PRO se poprvé objevilo v relevantním průzkumu veřejného mínění. Jestli se jedná o nástup nové politické síly, nevíme. Ale psychologická meta to nepochybně je.

Článek

Nedělní demonstraci na Václavském náměstí a následný pochod k sídlu vlády by šlo kvůli poměrně nízké účasti a špatné organizaci odbýt mávnutím ruky. Byla by to chyba.

V české politice dochází ke zvláštnímu kvasu, jehož výsledek v tuto chvíli nelze předvídat. Hnutí kolem demonstrací s názvem Česko proti bídě se v něm může ztratit, stejně jako se objevilo, ale také může sehrát zajímavou roli.

Že dění v ulicích není bez širšího významu, ukázal před časem osud hnutí Milion chvilek pro demokracii. Série hojně navštěvovaných demonstrací žádný bezprostřední dopad neměla. Požadavky demonstrantů byly vládou Andreje Babiše okázale ignorovány. A když se vůdce hnutí Mikuláš Minář rozhodl založit novou politickou stranu s názvem Lidé PRO, skončilo to dokonce úplně tragikomicky.

Nicméně početnost a působivost „chvilkařských“ demonstrací zapůsobila na tehdejší opozici a její lídři se (jistě i ze zištných politicko-marketingových důvodů) předháněli v jejich podpoře. A bez nadsázky lze říci, že konečné volební aranžmá v roce 2021, tedy spojení opozičních stran do dvou dnes vládnoucích koalic, bylo také výsledkem tlaku Minářových demonstrací. A toto aranžmá zase bylo jedním z příspěvků k tomu, že poslední volby dopadly, jak dopadly. Takže „tlak ulice“ rozhodně může mít svůj efekt, aniž bychom se posouvali kamsi do revolučních sfér.

A „tlak ulice“ je patrný i dnes. Účast na demonstracích nedosahuje statisícového letenského úspěchu „chvilkařů“, ale nižší desítky tisíc lidí se v Praze scházejí. Do jejich čela se po amatérském výkonu prvních „vůdců“ postavil advokát Jindřich Rajchl.

Muž s pestrou minulostí, mimo jiné pražská dvojka Trikolory v posledních sněmovních volbách a spojka strany na politického podnikatele a lobbistu Tomáše Hrdličku, si po neúspěchu pohrobků Václava Klause mladšího založil vlastní hnutí PRO. Podobnost s názvem neúspěšného politického pokusu Mikuláše Mináře je komická, ale jinak náhodná, svědčící snad jen o nedostatku vynalézavosti v oblasti politického marketingu.

Rajchlovo hnutí nyní překonalo první zajímavý milník existence politického subjektu, když se poprvé objevilo v relevantním průzkumu veřejného mínění (ne, průzkum SANEP se nepočítá). Konkrétně poslední volební model agentury Kantar pro Českou televizi přisoudil Rajchlovu hnutí tříprocentní „zisk“ a z pohledu momentálních volebních vyhlídek jednotlivých stran jej tím zařadil na úroveň Přísahy, KSČM, ale také vládních lidovců.

Jestli se jedná o jednorázovou výchylku voličské nálady rozjitřené například bohatým mediálním pokrytím demonstrací, nebo o zaznamenáníhodný nástup nové politické síly, budou muset ukázat další průzkumy. Ale psychologická meta v životě politické strany to nepochybně je.

Jelikož největší váhu mají v tomto volebním modelu respondenti, kteří odpovídají na otevřenou otázku („Jakou politickou stranu byste volili?“), a nevybírají tedy z předloženého seznamu politických stran, znamená to pro Rajchla, že díky demonstracím se mu podařilo položit jakési základy pro politickou značku.

Rajchl ale nezanedbává ani drobnější kontaktní kampaň. Není líný jezdit po českých hospodách a sálech s besedami, na nichž o něco tišeji než na demonstracích propaguje své vidění politiky. To je velký rozdíl proti jeho předchůdcům, kteří horko těžko dokázali vyplnit prostor mezi rozhořčenými statusy na facebooku a shromážděními davů v ulicích.

Rajchl pořád působí v politické oblasti kraválového protestu, ale je uměřenější než například Ladislav Vrabel, Jana Peterková, Pavel Zítko nebo další tváře klasické „dezinformační“ scény. Ačkoli se na jeho demonstracích sbírají podpisy pod petici za vystoupení z NATO, Rajchl sám zapojení Česka v nadnárodních strukturách přímo nezpochybňuje. Po vystoupení z EU nevolá, vystačí si se zdůrazňováním českých zájmů a požadavkem blíže neurčené zásadní reformy Unie.

Rajchlovo hnutí má i poměrně přehledný web, na němž je k nalezení i cosi jako program. Je to zoufale obecné, plné nicneříkajících frází a s přímými návrhy řešení se to vůbec nezdržuje. Pokud tedy za návrh řešení nepovažujeme třeba „zvýšit čisté příjmy zaměstnanců, živnostníků i podnikatelů prostřednictvím zvýšené produktivity české ekonomiky“. Ale v tom se od programů mnoha dnešních „velkých“ stran nijak zásadně neliší.

Rajchl se zjevně vydal na hranu, na níž by si rád udržel nejradikálnější protestní hlasy z demonstrací inspirované „dezinformačními“ médii a facebookovými skupinami a současně působil přijatelně alespoň pro část voličů parlamentní opozice, tedy hnutí SPD a ANO.

Po březnové demonstraci, na níž vyhrožoval „blokádou vládních budov“, teď zásadně přibrzdil, několikrát zdůrazňoval, že odmítá jakékoli násilí, odrazoval účastníky akcí od mávání ruskými vlajkami a opakoval, že není proruský. Na druhé straně mu zjevně nevadí, že na jeho akcích se sbírá podpora pro vystoupení z NATO, z davu mu tleská stalinistka Marta Semelová a stánek tu má i otevřeně proruské hnutí Ne základnám.

Deklarovanou umírněnost vyvažuje Rajchl uřvanými emotivními projevy, v nichž strhává dav jednoduchými, podbízivými hesly o míru a národu, přičemž se sám dojímá až k slzám.

Jak dlouho je tento balanc udržitelný, je velká otázka. Jestli bude Rajchlova hvězda ještě chvíli stoupat, dá se minimálně očekávat tvrdý střet s SPD, protože Tomio Okamura začne cítit, že Rajchl loví voliče hlavně v jeho rybníčku. Dnes ještě vedle Rajchla na pódiu vystupuje i Okamurův poslanec Jaroslav Foldyna, ale to nemusí mít dlouhého trvání.

Bezprostřední nebezpečí pro současnou vládu Rajchlovy demonstrace rozhodně nepředstavují. Jestli má Rajchl šanci do nějaké míry spojit až komicky rozhádanou scénu radikálního politického protestu podobně, jako to dokázal Mikuláš Minář s tehdejší demokratickou opozicí před posledními parlamentními volbami, to se uvidí. Je to přece jenom jiná práce s jinými lidmi.

Může se ale ukázat, že tenhle politický projekt se zařadí vedle několika iniciativ Jany Bobošíkové nebo Přísahy Roberta Šlachty do skupiny stran, které sice nic nezmění, ale svému vůdci přinesou vítané přilepšení ve formě státních příspěvků za hlasy. Dosavadní divoká podnikatelská historie Jindřicha Rajchla by mohla napovídat, že to bude hlavní účel existence hnutí PRO.

Doporučované