Komentář: Kde vzít peníze na obranu a nastartovat novou kapitolu Česka

Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Nikdy bych nevěřil, že to řeknu, ale americké vládě je osud Evropy lhostejný,“ prohlásil v povolební debatě německý kancléř Friedrich Merz. Evropskou prioritou podle něj musí být co nejrychlejší nezávislost na obraně ze strany USA. Pár týdnů na to Německo kvůli investicím do obrany prolomilo dluhovou brzdu, což dlouhé roky platilo za tabu.

Reaguje i Česko. Vláda Petra Fialy se zavázala, že do roku 2030 na obranu půjdou tři procenta HDP. Dělá to zhruba o 80 miliard korun víc než dnes. Pro navýšení se vyslovuje už i opozice. Aby však nezůstalo jen u slov, potřebuje Česko plán, kde na závazek reálně vzít a dodržovat jej. Až to vyžaduje skutečnou politickou odvahu a odpovědnost.

Státy mají tři možnosti: víc vybírat, víc spořit a škrtat nebo si víc půjčovat. Roky spořivé Německo se teď posouvá směrem k dluhu. Krátkodobě to může být lepší než riskovat ztrátu svobody. Česko stále dluží méně, než je evropský standard. Dlouhodobě je ale tahle cesta kluzká. Může vést k brzkému přehodnocení obranných závazků či omezení investic do dalších priorit.

Zbrojení by ale logicky nemělo jít na úkor věcí, které dělají naši společnost obranyschopnou. Neměli bychom škrtat výdaje na vzdělávání a vědu, na nichž závisí naše prosperita. Nemůžeme upustit ani od transformace energetiky, pokud nechceme Rusku posílat víc peněz za fosilní paliva, než kolik dáváme Ukrajině na obranu. Nedává smysl ani zbrojit na úkor veřejných služeb a rozvoje regionů. Právě na tom stojí společenská soudržnost a samo přesvědčení, že demokracii stojí za to bránit.

Historik Adam Tooze mluví o současnosti jako o polykrizi. Čelíme řadě propletených problémů naráz. Řešením jedné krize proto můžeme snadno prohloubit ostatní. Tohle vědomí nás může vést k vyděšené strnulosti či točení se v kruhu. Nebo můžeme vzít propletenost problémů vážně a hledat cesty, které nás dostanou z několika šlamastyk naráz.

Česko si může dovolit navýšení investic do obrany na tři procenta a zároveň nebrzdit ekonomický růst. Vyžaduje to však odvahu pro tři druhy reforem — transfery, daně a veřejné služby.

V první řadě potřebujeme úpravy některých dnes málo cílených transferů, dotací a rozpočtového určení daní. Ne jimi bez rozmyslu a analýz nechat téct stovky miliard. Zadruhé vyžaduje komplexní revizi daňového mixu, který pro své spoléhání na zdanění práce místo majetku a spotřeby brzdí růst. Zároveň kvůli množství výjimek vybíráme o více než jedno procento HDP (100 miliard) méně než v podobných zemích. Nakonec stojíme před řadou dlouhodobých problémů, kam patří špatná zdravotní prevence, roztříštěnost samospráv, vytlačování lidí z pracovního trhu či velké vzdělávací nerovnosti a neúspěšnost.

Třetí reformní bod je nejdůležitější, protože na něm nejvíc tratí celá společnost. Je ale během na delší trať a často naopak vyžaduje vstupní investice. Cílenější transfery a chytřejší daňový mix ale mohou přinést ovoce už během několika let.

Když v Česku mluvíme o dávkách, často skončíme u přísnosti na chudé. Často šetříme drobné v místech, kde to nemá smysl. Poslanci například nedávno ušetřili desítky milionů tím, že chudý student bude mít podporu při studiu vysoké školy, jen pokud má rodina příjem do 24 tisíc Kč měsíčně (dvojnásobek životního minima). Přitom máme jednu z nejmenších podpor při studiu v Evropě.

Stát přitom rozděluje zhruba 100 miliard ve čtyřech typech transferů a dotací, o jejichž efektivitě se takřka nediskutuje. Všechny mají svůj dobrý důvod. Trpí ale špatným zacílením. Na vdovské důchody míří 37 miliard ročně. Takřka vůbec se však nezohledňuje, zda je vdova či vdovec potřebný. Nárok mají bohatí lidé, chudí pozůstalí mohou mít smůlu, pokud jejich manžel(ka) o rok nesplní počet odpracovaných let.

Lépe cílit můžeme i výsluhy, na které dáváme 13 miliard. Armádě, policii, hasičům či vězeňské službě odměny za jejich službu přísluší. Výsluhy ale málo zohledňují aktivní nasazení, kvůli přímému navázání na plat z nich nejvíce těží kancelářské „šarže“ a jsou i špatně navázané na důchody.

Na rodičovský příspěvek jde přes 35 miliard ročně. Jeho limity čerpání stále vynucují delší rozklad v čase, což spolu s nedostupnými školkami a předaněnými částečnými úvazky prodlužuje rodičovské dovolené –⁠⁠⁠ a s tím i výdaje státu na placení za neaktivní rodiče odvodů a další dávky, které řeší jejich chudobu.

MPSV přišlo s reformou a spojením čtyř dávek pro chudé, rádi ale zapomínáme, že podobné prostředky jako do těchto dávek (přes 25 miliard) investujeme do neefektivních dotací finančních produktů. Podpora třetího pilíře důchodů necílí na mladší lidi, které má smysl podporovat v začátku spoření, a podporuje i nesmyslné produkty. Odpočty hypoték jsou méně zacílené než v zahraničí a téměř nepomáhají spodním 60 % pracujících k pořízení prvního bydlení. A vláda nedokázala ani zrušit podporu stavebního spoření, které reálně vůbec není navázáno na bydlení a nemá smysl.

Chyby zůstávají samozřejmě i ve starobních důchodech –⁠⁠⁠ stále málo motivují k odkládání důchodu a v inflaci se zvyšují vyšší důchody, což stát doplácí sociálními dávkami. Pointa je ale jedna. Často řešíme drobnosti, protože odpovídají naší představě plýtvání a zneužívání dávek. Ale přehlížíme neefektivity v obřích transferech.

Největším symbolem české politiky „řešíme banality, ale ne efektivitu přesunů stovek miliard“ je ale rozpočtové určení daní (RUD). Z něj každý rok obce a kraje dostávají okolo 400 miliard. Velkou část z nich uspoří, takže přes 450 miliard leží na jejich účtech. Národní rozpočtová rada proto doporučuje RUD omezit na úroveň let 2015 až 2020, kdy z něj dostávaly regiony méně.

Problém však není v celkové částce, ale spíš vnitřním nastavení RUD. Pomocí arbitrátních koeficientů dává obrovské finance na obyvatele Praze, která šetří nejvíce prostředků, a částečně i Brnu, Plzni a Ostravě. Čtyři největší města jsou tak zvýhodněna, že ani nemusí zvyšovat daně z nemovitosti, parkovné či poplatky turistů, což celkově snižuje příjmy rozpočtů.

Peníze se hromadí také na účtech nejmenších vesnic, ale z jiného důvodu –⁠⁠⁠ většina obcí v ČR má do 500 obyvatel, mají malé příjmy a musí roky šetřit i na základní investice. Dávalo by proto smysl, aby nastavení RUD podporoval slučování nejmenších obcí (růst peněz na obyvatele). Nebo spolupráci a přenos části agend na Společenství obcí. Nic takového se ale neděje.

Hloupě si stát počíná i při výběru daní. České daně brzdí růst a navíc jsou prosety tolika výjimkami a dírami, že vybíráme méně než podobné země (Polsko, Slovensko, Maďarsko, Slovinsko). Jak to? Česko totiž více než dvě třetiny příjmů vybírá za zaměstnaneckou práci a zisky firem –⁠⁠⁠ tedy daněmi, které nejvíce brzdí ekonomický růst. I z minimální mzdy bereme takřka 10 tisíc korun. Posilujeme chudobu, odrazujeme od práce, destabilizujeme regiony, vysáváme kupní sílu chudších regionů. Mezery naopak máme v danění spotřeby a nemovitostí. Tyto daně mají oproti práci minimální negativní dopady, Česko na nich však vybírá o zhruba 180 miliard méně než zmiňované blízké země.

Rozhýbat ekonomiku by pomohlo, kdyby firmy byly motivovány chytřejším nastavením odpisů investovat. Dále lze posílit další, ekonomicky méně škodlivé daně:

Většinu výše zmíněných věcí můžeme udělat docela rychle. Ušetřili a vybrali bychom přitom bez problémů přes 80 miliard. Tedy ono jedno procento HDP, které chybí ve financování obrany.

Narážíme však na problém. Finance nechybí jen v obraně. Máme podfinancované sociální služby –⁠⁠⁠ například nedostatek pobytových služeb pro seniory vede k drahým tzv. sociálním hospitalizacím v nemocnicích. Na vzdělávání dáváme méně než slibovaný průměr OECD, podpora vědy a výzkumu zůstává směšná. Málo investujeme do školek či dětských skupin, kvůli nimž nám chybí lidé na trhu práce. Transformace energetiky jde pomalu.

Potřebujeme se zaměřit i na dlouhodobější reformy problémů, které zbytečně vyčerpávají veřejnou správu a rozpočty. Ušetří, zároveň mohou podpořit růst.

Máme například nadprůměrný počet lidí, kteří trpí nemocemi, jimž se dá přecházet. Nemocnost vyřazuje lidi z práce a omezuje produktivitu. Česko zanedbává primární prevenci (životní styl, závislosti, očkování, atd.) i sekundární prevenci (včasný záchyt onemocnění). Posílení prevence může zachránit zdravotnictví a zároveň posílit růst až o 0,7 % HDP ročně.

Menším –⁠⁠⁠ ale také zbytečným –⁠⁠⁠ nákladem je nadměrná institucionalizace. V přepočtu na hlavu máme o 60 % víc vězňů než zbytek EU, dvojnásobek oproti sousedům z Německa či Rakouska. Klíčovou roli hrají i vysoké tresty za menší drogové delikty. Paletu řešení popsal NERV, který odhadl úspory na tři miliardy. Dalších zhruba 10 miliard Česko vydává za ústavní a pěstounskou péči o děti, které byly často odebrány rodičům. Rozumnější by bylo investovat do prevence a stabilizace bydlení, jehož rozklad často rodinné problémy umocní.

Upřesnit je potřeba i jeden vzdušný zámek českých politiků. Ten o mnoha úřednících. Problém státní správy je absence digitalizace, kvality a práce s daty. Na to dobré lidi potřebujete. Pokud někde plýtváme, potom v extrémním duplikování agend na obcích.

V Česku máme celkem 6258 obcí, v polovině žije méně než 450 lidí. Ztrácíme prostředky tím, že si tolik obcí samostatně řeší vyhlášky, zakázky, účetnictví, vodní a odpadové hospodářství a desítky dalších agend od důležitých po účtování poplatků výrobcům cigaret na sbírání vajglů z ulic. Překonání roztříštěnosti může Česko posunout. Nejmenší obce má smysl minimálně motivovat ke slučování lepším nastavením RUD. Stát vsází na Společenství obcí, ale je potřeba ho udělat pořádně –⁠⁠⁠ aby fungovalo v celém mikroregionu a řešilo zásadní věci.

Takhle bychom mohli pokračovat. Mluvit o jednotném inkasním místě, které bude vybírat všechny daně a odvody, a umožní propojení úřadů vydávajících dávky (ČSSZ, Úřad práce). O navrácení stovky tisíc lidí z exekuční šedé ekonomiky do legální práce. Reformách ve vzdělávání. O lepším zvládnutí migrace, v Česku cizinci většinou pracují pod svou kvalifikací a jejich děti často nechodí na střední školy. Kombinací výše uvedených reforem můžeme dlouhodobě posílit obranyschopnost Česka, ale získat i mnohem více. Posílit růst zaostávajících regionů. Investovat do vzdělávání, které činí naši společnost odolnější a je podmínkou budoucího růstu. A do transformace energetiky a omezení závislosti na fosilních zdrojích autoritářů.

Je ale potřeba zahodit mentalitu, ve které nic „nejde“. Hledat řešení, která zároveň adresují více dnešních krizí. Opustit politiku potácejícího se opilce, který snahou vyhnout se louži padá do škarpy. Pokud politici přijdou se silným reformním programem, který umožní i zvýšit investice do obrany, dá nám to i sdílený příběh, který Česku v posledních letech chyběl. A vykročíme z bludného kruhu, ve kterém nakonec neděláme nic.