Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Česko se nachází v nejhorší bezpečnostní situaci od konce studené války, jak správně a opakovaně připomínají členové vlády i prezident republiky. Rozpočtová politika tomu ale neodpovídá. Snaha o zajištění bezpečné budoucnosti stále naráží na dogmata rozpočtových škrtů a nízkých daní.
V Česku i v Evropě je čím dál silněji znát skepse významné části společnosti nejen vůči podpoře bránící se Ukrajiny, ale také vůči rostoucím obranným výdajům. Když se těchto nálad pokouší zneužívat opoziční politici, obvykle si ve veřejné debatě rychle vyslouží oprávněnou kritiku.
Tvrdit, že bychom měli raději stavět dálnice než investovat do obrany, je dnes skutečně krajně nezodpovědné. Rusko masivně zbrojí a pokračuje ve více než dva roky trvající invazi na Ukrajinu. Od největší války v Evropě od roku 1945 nás tak dělí jen území Slovenska. Česká armáda pak po letech podfinancování není v dobrém stavu.
Je tedy třeba ocenit linii vládní koalice, která se do nepopulárního navyšování obranných výdajů pouští a snaží se je také vysvětlovat veřejnosti. Zákonný závazek vydávat na obranu minimálně dvě procenta HDP – který svým hlasováním podpořilo i hnutí ANO – je zcela namístě. Česko by se na tuto úroveň mělo dostat již v tomto roce, a to poprvé od roku 1994.
Pokud to ale myslíme s bezpečností vážně, pak bychom měli veřejnosti také jasně říci, že stávající navýšení je jen prvním krokem, se kterým si nejspíš nevystačí ani samotná armáda. S trochou štěstí nám totiž umožní odstranit nejhorší vnitřní dluhy, ale to až v horizontu vyšších jednotek let. O budování nových schopností v souvislosti s bezpečnostní situací se – s výjimkou rozvoje taktického letectva – příliš nedá hovořit.
Není tedy divu, že řada států NATO volá po dalším navýšení tohoto závazku. Třeba pobaltské země, Polsko nebo Rumunsko pak na výrazně vyšších číslech dokonce již jsou. V Česku v tomto směru chybí politická vůle i v rámci pětikoalice, o opozici pak ani nemluvě.
Dostáváme se tak ke klíčovému problému, kterým je rozpočtová politika založená na škrtech a nízkých daních. Vidíme tak těžko pochopitelný rozpor: Na jedné straně vláda varuje, že jsme v nejhorší bezpečnostní situaci od druhé světové války, dokonce snad již svým způsobem ve válce. Navzdory tomu ale nadále zůstává prioritou snižování zadlužení státu a nezvyšování daní, byť třeba jen zpět na úroveň před zrušením superhrubé mzdy.
Setrvávání na těchto dogmatech podrývá snahy o posílení bezpečnosti Česka hned několika způsoby. Pokud potřebujete zvyšovat obranné výdaje, ale odmítáte zvýšit daně, nezbývá než hledat finanční prostředky jinde. Při umořování vnitřního dluhu armády tak vláda přistoupila k jeho prohlubování v jiných oblastech, včetně těch neméně důležitých pro bezpečnost a obranyschopnost země.
Jedním z nich je diplomacie jako klíčová složka hájení českých zájmů ve světě, a to i bezpečnostních. Vláda si zakládá na snaze hrát aktivní mezinárodní roli, což je opět třeba ocenit. Ani Ministerstvu zahraničních věcí se ale v posledních letech nevyhnuly škrty, přestože je resort rozpočtovou popelkou s jedněmi z nejnižších průměrných platů ze všech ministerstev. Úspory se dotkly třeba rozvojové spolupráce, tedy důležitého nástroje pro vztahy s mimoevropskými státy, nebo kulturní diplomacie, která je zásadní pro budování dobrého jména.
Sama vláda přitom chápe bezpečnost ještě mnohem šířeji, a to jako záležitost celé společnosti, konkrétně pak její odolnosti. V loňské revizi Bezpečnostní strategie se tak můžeme dočíst, že strategickým zájmem státu je mimo jiné i „podpora a posilování společenské soudržnosti a stability“. Jinak řečeno, silná a moderní armáda se nemůže opírat o společnost rozdělenou, vysílenou či bez valných vyhlídek.
Tato rétorika se ale opět nepropisuje do rozpočtové praxe. S výpadky reálných příjmů se totiž potýkají přesně ty veřejné politiky, jejichž pomocí se má odolná a stabilní společnost utvářet, tedy například zdravotnictví, školství nebo věda. Důvěru ve stát jistě neposiluje klesající dostupnost zdravotní péče, bydlení či míst ve školkách a školách. K modernizaci ekonomiky v „mozkovnu“ s důstojnými platy zase nepřispívá zaostávající infrastruktura či zoufale podfinancovaná věda a výzkum.
Fungující a dostupné veřejné služby totiž nejsou zbytnou nadstavbou, kterou si kvůli vyšším nákladům na obranu nemůžeme dovolit, ale naopak podmínkou pro zajištění bezpečné budoucnosti. Od lidí s klesající či stagnující kvalitou života můžeme stěží očekávat přílišnou důvěru ve stát a ochotu jej bránit. A pokud bude volba mezi omezením služeb státu a obranou, pak se nelze divit těm, kdo jsou na těchto službách závislí, že nebudou posilování obrany nadšeně podporovat.
Takové Finsko, které čeští politici rádi zmiňují jako následováníhodný příklad odolné společnosti, vydává v poměru k HDP výrazně více nejen na obranu, ale také na sociální výdaje, školství, vědu či zdravotnictví. Proto také logicky vybírá vyšší daně, složená kvóta je zde se 43 procenty HDP o osm procent vyšší než v Česku.
Není tedy pravda, že stojíme před dilematem, kdy si musíme vybírat mezi výdaji na obranu na jedné straně a podobně potřebnými investicemi do školství, zdravotnictví, dopravní infrastruktury či vědy na straně druhé. Rozpočtové škrty nebo nízké daně nejsou žádnou ekonomickou nutností, ale – jak v podobném kontextu připomíná harvardský politolog a poradce několika amerických vlád Joseph Nye – pouze politickým rozhodnutím.
V době výrazného zhoršení bezpečnostní situace je tedy namístě toto rozhodnutí přehodnotit. Konkrétní ekonomická doporučení přenecháme povolanějším, ale připomeňme, že Česko zde má stále značný manévrovací prostor. Pokud jde o státní dluh, patříme mezi třetinu nejméně zadlužených zemí Evropské unie s výrazně nižšími čísly než třeba Německo, Rakousko či zmíněné Finsko. Velmi nízké je pak také danění majetku, ať už jde o nemovitosti, či vůbec nejnižší kapitálovou daň v celé EU.
Někteří čeští politici si v posledních letech zvykli správně připomínat, že bezpečnost není samozřejmost, něco stojí a je věcí celé společnosti. Pokud to ale s budováním obranyschopného státu a odolné společnosti myslí vážně, pak je třeba přidat ještě jednu tezi: K bezpečnosti se prošetřit nedá.
