Článek
Jestliže první povolební cesty Petra Pavla do regionů, v nichž nezvítězil, byly jasným smířlivým gestem, z inauguračního dne si čerstvá hlava státu udělala do velké míry vlastní triumf. Ještě před samotnou ceremonií zašel Pavel na zdánlivě usměvavý oběd se svým předchůdcem (a odpůrcem) Milošem Zemanem. Ale od chvíle, kdy Pavel položil ruku na Ústavu, aby slíbil věrnost České republice, začalo dost nemilosrdné zúčtování.
Za přítomnosti svého soupeře z druhého kola volby i obou svých žijících prezidentských předchůdců oslovil v první řadě vlastní voliče: „Do volebních místností jste přišli, abyste řekli dost chaosu a otevřeli cestu vůli společně hledat řešení. Díky vám můžeme přispět k návratu hodnotové politiky. Díky vám pravda znovu zvítězila!“
Mluvit o vůli společně hledat řešení a jedním dechem nepřímo označit své politické soupeře za nositele chaosu, „bezhodnotové“ politiky a odpůrce pravdy je docela náročná rétorická i intelektuální gymnastika.
Pavel sice v dobré řečnické figuře zmínil – po svém volebním týmu – „nový tým“, přičemž „tím týmem jsme dnes my všichni“ a „patří do něj lidé, kteří mě volili, ale i ti, kteří mě nevolili nebo k volbám vůbec nepřišli“. Ale bylo to v celém projevu poprvé a naposledy, kdy svým předchůdcům, soupeřům a jejich voličům projevil jakousi úctu.
Ne že by mnohé Pavlovy postřehy z projevu neměly velmi reálný základ. Vyloženě dobrá byla třeba pasáž o hodnotách:
„Slíbil jsem, že do vedení naší země pomohu vrátit důstojnost, respekt, slušnost a další hodnoty, které v posledních letech ztrácely na významu. Jako bychom na ně rezignovali v důsledku toho, že hlavním kritériem posuzování kvality našich činů i osobností se stal úspěch. Bez ohledu, za jakou cenu a na úkor koho byl dosažen. Často nám to bohužel zdůrazňovali i nejvyšší představitelé státu.“
To je velmi trefné pojmenování přístupu, který k politické soutěži zaujímal právě Miloš Zeman, pro nějž (když se mu to tedy zrovna hodilo) byl partnerem k diskuzi jen ten, kdo prošel „ohněm voleb“ a uspěl – lhostejno, jak to udělal.
Jenže zase - je nutné vyřizovat si tyhle účty s minulým přístupem k prezidentství zrovna v inauguračním projevu?
Pavel na něj navíc plynule navázal vystoupením na balkoně na třetím nádvoří Pražského hradu, odkud pozdravil příznivce a ohlásil „návrat hodnot“ symbolizovaný rozvinutím prezidentské standarty ukradené v roce 2015 uměleckou skupinou Ztohoven na protest proti Miloši Zemanovi. K tomu zazněla dylanovská píseň Časy se mění.
Budiž, ani to by nebyla špatná performance. Ale dobrý vkus by velel nepouštět se do ní pár okamžiků po inauguračním ceremoniálu, ve chvíli, kdy bývalá hlava státu patrně ještě ani nestihla opustit Pražský hrad. Jinak to opět získává nádech triumfalismu.
Nebyl to triumfalismus Miloše Zemana, který si v roce 2018 ve slavnostním projevu ve Vladislavském sále zcela mimoběžně a ve zjevném opojení výhrou vyřizoval účty se Zdeňkem Bakalou a novináři. Ale nemělo to ani eleganci inauguračního projevu Miloše Zemana z roku 2013, v němž, pomineme-li obligátní rýpnutí do novinářstva, zazněla řada velmi patřičných věcí. A nutno dodat, že šlo o věci, jimž se Zeman v následující dekádě naprosto spektakulárním způsobem zpronevěřil.
Jen stručné připomenutí - Zeman tehdy varoval před kmotrovskými mafiemi, aby si pak jednu sám na Hradě založil, varoval před neonacistickými bojůvkami, aby pak s jednou z nich zpíval hymnu na Albertově, a varoval před malými znalostmi a velkým sebevědomím (novinářů), aby pak na Hradě mistroval a kádroval šéfy rezortů od kultury po životní prostředí.
Nyní tedy prý na Hradě nastala zásadní změna stylu, nová éra, která dala jasně a dost nevybíravě najevo, že s érami předchozími nechce mít společného zhola nic. Chladná reakce Miloše Zemana a Václava Klause na Pavlův inaugurační projev ostatně ukázala, že tyto pocity jsou zcela vzájemné. Pavel a jeho tým dali toto odstřižení najevo triumfálním představením určeným vlastním voličům, příznivcům, podporovatelům. Na ty ostatní se v inaugurační den zapomnělo. Bylo-li to jen na den, dá se to odpustit.
Stejně tak platí, že kvalita inauguračního projevu či ceremoniálu nijak nepředurčuje kvalitu prezidentství. Což ukázal už zmíněný deset let starý, ve své většině dobrý inaugurační projev. O kvalitě prezidentství rozhodují konkrétní činy v konkrétních situacích.
Jedna zajímavá čeká na Pavla hned, jak mu přistane na stole novela zákona omezující valorizaci penzí. Má před sebou jen dvě možná rozhodnutí, obě špatná - buď vládě posvětí svým podpisem drzý a ústavně sporný postup, anebo vetem způsobí zemi ohromné ekonomické starosti. Zároveň vláda i opozice různými výroky na prezidenta nevybíravě tlačí a je víc než jisté, že cokoli Pavel udělá, bude jednou nebo druhou stranou bez zaváhání použito proti němu.
Tady bude velmi důležité, jak se Pavel k tomuto nepříjemnému rozhodnutí postaví, jak jej zdůvodní a jak jej ponese. To naznačí o kvalitách jeho prezidentování mnohem víc než jeden ne zcela uspořádaný projev a jeden den, který si spolu s příznivci prostě užil.
