Článek
Před třinácti lety, 14. listopadu 2009, vystoupil v České televizi Václav Havel. V předvečer 20. výročí sametové revoluce vypočítával různé důvody, proč, jak s narážkou na svůj novoroční projev z roku 1990 řekl, „naše země vzkvétá, ale občas dost divně, ba nebezpečně“. Jako obvykle – protože bystrou společenskou kritiku vždycky proplétal s východiskem – ale začínal a končil optimisticky: „V roce 2029 budem dál. Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí.“
Protože z horizontu dalšího dvacetiletí a z času pro splnění „Havlových úkolů“ mezitím uplynuly už skoro dvě třetiny a protože je 17. listopadu a taky proto, že se blíží střídání stráží na Pražském hradě, stojí za to zaznamenat, co tehdy Václav Havel z obrazovky říkal.
Kdyby byl býval mohl vědět, co nás čeká, asi by mluvil trochu jinak – i když podle mě ne o tolik. I letmá inventura s odstupem třinácti let potvrzuje, že nešlo o nějaké naivní představy. Ale o zkušeností podložený vzkaz, který platí.
Seznam „úkolů“ zahrnuje jednak „praktické položky“, jednak „postupy“, ze kterých jsou odvozené a které jim propůjčují smysl. Když Havel říká, že potřebujeme novou ústavu a pořádek v zákonech, hned dodává: „Právnímu řádu musí předcházet řád mravní.“
Když pléduje za občanskou společnost, vzápětí do ní – vždyť je to „základ demokracie“ – zahrnuje politický systém. A věří, že strany za dvacet let, takže ode dneška za sedm, budou „prostředím tvořivé politické rozpravy, v němž se rodí a zrají politické osobnosti, které pak strany nabízejí politice, respektive voličům“, a „spíš veřejným pomocníkem státu než jeho skrytým manipulátorem“.
Že tyhle úvahy při pohledu na čelo průzkumů volebních preferencí už asi deset let vůbec nesedí, není Havlova chyba. Ušklíbat se nad nimi by bylo cynické, navzdory tomu, o jak zavedený způsob nahlížení na veřejné záležitosti se jedná.
Když jsme u té občanské společnosti, Havlova vize zní: „Stát se jí nebude bát, ale bude na ni naopak hrdý.“ Výborně řečeno, podstata věci.
Tím „občas dost divným vzkvétáním“ Havel rozumí například toto:
„Velké kusy naší krajiny podléhají jakémusi zvrácenému stavebnímu běsnění, které rozsévá po zemi nové a nové přízemní velkosklady, ohromná parkoviště, nákupní haly, průmyslové zóny, skládky, zábavní zóny, hypermarkety.“
„Spotřebováváme stále víc energie a ještě se tím chlubíme, místo abychom jí dovedněji šetřili.“ Anebo:
„Z jakýchsi pseudovlasteneckých důvodů komplikujeme život tisícům svých spoluobčanů lpěním na své národní měně.“
„Málo si všímáme, kdo skryt za někoho se snaží ovládat v naší zemi různé infrastrukturní sítě či strategické subjekty nebo stavby a nenápadně tím získávat nad námi kontrolu.“
Jsme v roce 2022 „dál“? Částečně ano, respektive třeba ne dál, ale jinde. V něčem naopak „blíž“, většinou bohužel. Například když porovnáme poměry 2009 až 2022 skrze tenhle Havlův postřeh: „Chceme hrát hru, ale bojíme se jí dát pravidla. Slušnosti ubývá, krade se, a když někdo řekne, že se krást nemá, sklidí posměch.“
Řada problémů, o kterých Václav Havel mluvil, od té doby „zevšedněla“, společnost je tak nějak vstřebala, vnímavost vůči nim klesla. V lecčem jsme okorali. V něčem naštěstí naopak ne. Vůbec ne!
Něco jako „Havlův hlas“ se samozřejmě objevuje znova a znova, jen je slabší, vydělený společenskou autoritou jeho původního nositele. Jít jen tak do televize s projevem o stavu země není pro každého. Protože podobné věci teď zkoušejí vyslovovat jiní, méně vlivní, a proto, že jsme okorali, je čím dál snazší je odmítat nebo rovnou zesměšňovat jako plané moralizování. Odpálit je do autu gumovým termínem „morální kýč“.
Může být. Nejde přece o písmo svaté, o žádný návod k použití, o kterém se nediskutuje, protože to říkal Havel. Hlavní je, aby „to“ někdo zas a znova říkal a pokud možno nahlas.
Zdálo by se, že takovým zesilovačem slov může být i český prezidentský úřad – ale otřesné zkušenosti s tím, co zesiloval v uplynulé dekádě, připomněly, že prezident a kompas společnosti nejsou jedno a totéž.
Jinak řečeno, předepisovat úřadujícímu prezidentovi roli morálního vůdce národa – zastávanou neopakovatelnými Masarykem a Havlem – je nedorozumění. Prezident má mluvit i o morálce, v některých chvílích dokonce musí, ale nestává se automaticky mravní ikonou. Od toho pokušení ho nebo ji můžeme odradit tím, že ho nebo ji tak nebudeme brát.
Prezident je důstojná, taktní, vzdělaná persona, oddaná svým ústavním povinnostem, záležitostem státu a svobodě. Ale jinak civilista. Zámek s panstvím, početná viditelná ochranka a prezidentská kolona, poštovní známky, dokonce portréty v úředních budovách? Přežitky. Stylizují – i v očích řady lidí – prezidenta do zkresleného obrázku autorizovaného morálního vůdce.
To všechno vůbec nevylučuje, že by takzvaně obyčejnější prezident nemohl věrohodně a vlivně prohlásit třeba „nemůžeme hlásat svobodu jednotlivce a zároveň se nesolidarizovat s nesvobodnými“. Řekl to v roce 2009 Václav Havel, dnes by tak mohla mluvit například Zuzana Čaputová. Někdo „to“ říkat musí.
