Článek
Hrozba generální stávkou, kterou minulý týden zveřejnili odborářští vůdcové Josef Středula a Bohumír Dufek, byla poněkud přepjatá. Ale potíže, jimž čelí Marian Jurečka na „svém“ Ministerstvu práce a sociálních věcí, přesněji řečeno na úřadech práce, jsou reálné a argumenty, které kolem stávky zaznívají, nelze ignorovat. V celé věci se také hraje o víc než jen o platy přetížených úředníků.
Generální stávka je takový generální strašák, divoký sen odborových bossů, který málokdy dojde konkrétnějšího naplnění. „Chceme předčasné volby! Když nebudou předčasné volby, generální stávku! Paralyzujme tuto zemi!“ Tak hřímal tentýž předseda Asociace samostatných odborů Bohumír Dufek před deseti lety na Václavském náměstí v Praze během mohutné, zhruba 90tisícové protivládní demonstrace. O dekádu později jsou vyjádření přece jen uhlazenější, ale výhrůžka je ve vzduchu znovu. Není to náhoda.
Před deseti lety mířila ke svému neslavnému předčasnému konci vláda Petra Nečase. Po jejím ostudném pádu a neméně ostudné anabázi s prezidentskou vládou začaly odborům zlaté časy. V roce 2014 si největší centrála ČMKOS zvolila do čela Josefa Středulu. Ten díky svému vhledu především do německého prostředí dokázal nabourat image českých odborů jako nereformovatelného ROH a vnitřní prací i vnější prezentací otočil trend úbytku členů i členských organizací. Do noty mu ale také hrály okolnosti.
Levicová Sobotkova vláda podepřená populistickým nováčkem Babišem šla odborům na ruku, na jednáních tripartity byli zaměstnavatelé v defenzivě, kampaň Konec levné práce – Středulův majstrštyk dokonale načasovaný do nastupující ekonomické konjunktury – měla téměř bezvýhradnou podporu kabinetu. Další volby sice vyhrál Andrej Babiš, ale ten v mezičase vysál sociálním demokratům voliče i s jejich zájmy, takže i v jeho osobě měl Středula víc než ochotného partnera, jakkoli jiskření navenek bylo už více než za Sobotky.
Teď se situace politicky vrací o deset let zpět. U moci je středopravicová garnitura, která se zaklíná protiinflačním programem. Škrtá se a o plošném masivním přidávání státním zaměstnancům nechce ve Strakově akademii nikdo ani slyšet. Na soukromé firmy zase dopadá mnoho problémů, které jim poskytují mnoho výmluv i relevantních argumentů proti mzdovému růstu.
Odboráři před sebou mají období, v němž budou muset potvrdit a obhájit svůj mocenský vzestup z posledních příznivých – především předcovidových – let. A budou to muset dělat v konfrontaci s vládou, která pro ně bude mít daleko menší pochopení než předchozí kabinety tažené sociálnědemokratickým programem nebo jeho populističtější kopií.
Zástupci zaměstnanců úřadů práce mají v rukách pádné argumenty v čele s tříletým provozem ve zcela mimořádných a obtížných podmínkách. Jejich jednání s ministrem práce by bylo zajímavé i bez širších výhrůžek rozsáhlými protesty od odborových centrál. Vládní důraz na cílenou a adresnou sociální pomoc znamená větší nápor na úředníky než plošná opatření. Takže touhy kabinetu po cílené pomoci a hubenějším úřadu jsou dnes v přímém rozporu. A bude to platit přinejmenším do chvíle, než dostanou konkrétnější podobu plány na digitalizaci a reformu úředních agend.
Nicméně k dramatickému rámování tohoto sporu tvrdými výroky o generální stávce dochází právě proto, že si Středula, Dufek a zbytek odborových bossů chce a potřebuje pojistit svou veřejnou pozici obránců pracujících. Do hry samozřejmě může vstupovat i možná, byť nepotvrzená Středulova prezidentská kandidatura, pro kterou by cílení na někdejší sociálnědemokratický, nyní asi z velké části Babišův elektorát „lidí práce“ dávalo hluboký smysl.
Dá se tedy očekávat, že střetů mezi odbory a vládou bude přibývat a budou kvůli vládním ekonomickým programovým východiskům poměrně tvrdé. Středula a ostatní odboroví vůdci budou muset ukázat, že našli svou novou pozici ve státě a dokážou si ji udržet i v méně příznivých politických podmínkách. A že velkolepá triumfalistická laserová show na odborářském sjezdu v září 2019 byla předzvěstí budoucího sebevědomí. A ne jenom oslavou využité příležitosti, která odborům tehdy spadla do klína díky sympatizujícím politickým lídrům.
