Článek
Tichá voda zase jednou v souladu s lidovou moudrostí odemlela významný kus břehu. Designovaný premiér a druhdy podceňovaný lídr koalice Spolu Petr Fiala vstoupil do přímé konfrontace s prezidentem Milošem Zemanem a vyhrál. Je to překvapení. Lidí, kteří očekávali, že tento týden dojde ke jmenování vlády včetně ministra zahraničí Jana Lipavského, nebylo mnoho. A sluší se přiznat, že k nim rozhodně nepatřil autor tohoto textu.
Je dokonce docela pravděpodobné, že k nim nepatřil ani Miloš Zeman. Přinejmenším takové očekávání nelze vyčíst ze stanoviska, které Pražský hrad vydal v pátek, před pouhými čtyřmi dny. V něm hradní mluvčí Jiří Ovčáček popsal, kterak prezident „odmítá jmenovat“ Jana Lipavského, a uvedl čtyři důvody, které hlavu státu k tomuto postoji vedou. „Není se o čem bavit,“ uvedl Ovčáček ještě v sobotu na Twitteru a na důkaz svého tvrzení sdílel jakýsi náhodně zvolený titulek z Parlamentních listů, který měl dokazovat příchylnost Pirátů k palestinské straně izraelsko-palestinského konfliktu.
No jenže prezidentem zjevně není pan Ovčáček, jakkoli by rád, a zjevně bylo o čem se bavit. Vlastně by dokonce bylo dost důležité vědět, o čem se Fiala se Zemanem bavili.
Bylo by hezké věřit, že se prostě sešli dva státníci a vědomi si výzev a krizí, které se na zemi valí, odložili osobní spory a rozhodli se konat v zájmu své vlasti. Jenže to by musel někdo přes víkend odcizit Miloše Zemana a vyměnit ho za někoho jiného. Ještě páteční prohlášení bylo zemanovské až na půdu. Bylo v něm všechno, od arogance přes laciné školometství po špatně skrývané urážky. Pondělní hbitý ústup se zcela jistě neodehrál sám od sebe.
Ostatně i Fiala mezi všemi poklonami prezidentovi za „státnické gesto“ prohlásil, že diskuse byla „velice otevřená a místy i tvrdá“. Co se před ní a během ní odehrálo, můžeme zatím jen domýšlet.
Fiala měl v rukách ústavní spor, patrně ve formě kompetenční žaloby. Možná si na Hradě přes víkend spočítali, že šance vybojovat v Brně vítězství nejsou valné. Zeman by sice získal pár měsíců, během nichž by držel Fialu v mocenském šachu, ale riskoval by na závěr mandátu potupnou prohru u Ústavního soudu. A on si po vítězných volbách v roce 2018 slíbil, že to je jeho „poslední politické vítězství, za nímž nebude už žádná politická porážka“.
Takže dnešní „státnický“ ústupek je mnohem lepší varianta než zítřejší debakl před nejvyšší soudní institucí. Ostatně kýžený obraz důležitosti prezidentského úřadu byl prostřednictvím ministerského defilé před lánským plexisklem vymalován dostatečně pestře.
Pokud to bylo celé skutečně takhle přímočaré, zaslouží si Fiala plný obdiv za vytrvalost, trpělivost a neústupnost, za to, že nepodlehl kraválovému stylu komunikace a nenechal se rozhodit řízenými úniky neveřejných dohod do hradních spřátelených médií.
„Tvrdá“ diskuse ovšem mohla vypadat i jinak. Fiala má zájem vládnout a neztratit tvář ztrátou Lipavského. Prezident má zase svoje zájmy – například rozpočet své kanceláře nebo spřízněné adepty na diplomatické posty. Geopolitické postoje a zájmy směrem k Východu nezmiňujeme, protože takové ústupky by Petru Fialovi asi za jednoho ministra přece jenom nestály. Na každý pád v podobné situaci může být výsledkem tvrdé diskuse politický obchod.
To už není tak krásné na pohled, ale pořád je to legitimní postup; na vyvažování zájmů, pokud se odehrává v zákonných mezích, není nic špatného. Je to naopak princip politiky. I kdyby Fiala vybojoval pro Lipavského Černínský palác metodou „něco za něco“, pořád je to pro něj skvělý politický úspěch. Přimět Hrad během tří dnů otočit o 180 stupňů je v každém případě výkon. Bude ale dobré sledovat vládní dokumenty a kroky v citlivých otázkách, zda se v nich podstata obchodu postupně nevyjeví.
Fiala si každopádně může na začátek svého premiérství připsat důležitý bod. Zdaleka to ovšem neznamená, že bude mít od Zemana pokoj. Zmiňované páteční prohlášení Hradu je skutečně velmi neomalené i na tamní poměry.
Prezident v něm Fialovi v zásadě sděluje, že považuje jeho vládu za bandu diletantů bez odborných znalostí jmenovaných na základě politické protekce. „U některých kandidátů se ukázalo, že se věcné problematice jim přisouzených resortů v minulosti nevěnovali, což zakládá riziko deficitu odborné kompetence,“ píše se tu s dodatkem, že prezident neodmítne podepsat jmenování těchto osob, „pouze na problém nízké odbornosti a preference politických, respektive stranických funkcí, upozornil předsedu vlády“. A následuje už zmíněné odmítnutí jmenovat Lipavského.
Z téhle výhrůžky sice Fialovou šikovností sešlo, ale na názoru prezidenta na nastupující kabinet se nic nezměnilo. A Fiala si může být jist, že při jakémkoli škobrtnutí jeho ministrů mu Hrad poznámku o „deficitu odborné kompetence“ ochotně připomene.
A příležitostí ke škobrtnutí bude víc než dost. Dobře sehranou partií s prezidentem se totiž ani o píď neumenšily problémy, kterým Česko čelí – počínaje smrtícím covidem a konče smrtící kombinací zhuntovaných veřejných financí a nutnosti systémových reforem.
