Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Republika v pátek změní vládu. Rčení o přebírání „spálené země“ zprofanoval už na konci 90. let Miloš Zeman, když se chápal vlády po éře Václava Klause. Tak si jej u příležitosti předání moci mezi kabinety Andreje Babiše a Petra Fialy odpustíme.
Ale zase tak úplně od věci by nebylo, přinejmenším z užšího ekonomického pohledu. Žádný klidný začátek Fialovu vládu nečeká, a když někteří ministři s omluvou odmítají žádosti o rozhovor s tím, že nyní to nejde, ale po jmenování snad bude víc času, je to docela legrační.
Země má po osmi letech babišovské politiky spoustu problémů – státní správu prošpikovanou lidmi navyklými hájit zájmy Agrofertu, pochroumané vnímání politické kultury i kultury rozhodování, populisticky zanedbané strukturální problémy v mnoha oblastech, problematickou pozici v EU z éry krále střetu zájmů a tak dále. A do toho velmi aktuální a velmi palčivé a naléhavé bezprostřední trable, na nichž má závěr Babišovy éry jen část viny – bující epidemii, dlouho nevídanou inflaci a rozdivočelé ceny energií.
Většinou dlouhodobých i bezprostředních problémů se ovšem táhne jedna červená nit, a tou je stav veřejných financí, který za sebou Babišova vláda zanechává. A je to nit, která nové vládě silně svazuje ruce a zásadně komplikuje její akceschopnost při zavádění sebevíce bohulibých změn.
Nejde jen o to, že Babišův kabinet zaťal do futer věřitelů českého státu sekeru nikdy nevídaných rozměrů. Kdyby šlo jenom o současnou úroveň dluhu, která z hlediska podílu na HDP pořád patří hluboko pod evropský průměr, nic strašného by se nedělo. Zodpovědnou rozpočtovou politikou by se dal dluh postupně umazávat a věřitelé by neměli důvod k obavám, že Česko v plnění svých závazků selže.
Problém je především v tom, že Babiš a jeho ministři nasadili proti mimořádnému cyklickému jevu, jakým je pandemie, strukturální výdaje, kterých se Česko bez bolestivých škrtů nezbaví ani ve chvíli, kdy bude dávno po covidu.
Na výdajové straně zatížil všechny budoucí rozpočty astronomickým navýšením pravidelných plateb na zdravotnictví nebo důchody a na příjmové ve spolupráci s ODS podrazil všem budoucím rozpočtům nohy astronomickým výpadkem výnosů z daní. To všechno bez jakýchkoli dopadových analýz, jen podle nasliněného prstu, jímž zkoumal poryvy momentálních nálad svých voličů.
Výsledkem je jenom letos takzvané strukturální saldo ve výši minus šest procent HDP. Laicky řečeno: i když si odmyslíme mimořádné jednorázové výdaje a výpadky příjmů související s ekonomickým cyklem (a covidem), státu pořád zbudou pevné zákonné závazky, které přesahují jeho příjmy o stovky miliard korun.
Podle aktuálních predikcí Ministerstva financí by se tento ukazatel měl příští rok usadit kolem minus čtyř procent HDP, což je ale pořád hodnota, která například vyřazuje Česko ze slušné společnosti států plnících Maastrichtská kritéria. A to je zpráva, kterou především investoři na finančních trzích velmi dobře slyší a slyší ji velmi neradi. Důsledkem bude další zdražování bobtnajícího dluhu, které je už dnes patrné kvůli mnoha vnějším faktorům.
Stručně – když se mluví o rozvalu českých veřejných financí, nejde o samotnou výši dluhu nebo děsivé dvanácticiferné deficity, které navíc ani nezačínají jedničkou. Jde hlavně o to, že Babišův kabinet vůbec neřešil rovnováhu mezi tím, co se stát zaváže zaplatit, a tím, co vybere na daních. Naopak tuto rovnováhu zcela rozstřelil nezodpovědnými kroky na obou stranách rovnice.
Tohle bude pro Fialovu vládu ukrutně nepříjemné dědictví. Protože stav veřejných financí ji bude tlačit do citelných úspor, zatímco dlouhodobě neřešené strukturální problémy v důchodech, ve zdravotnictví nebo v sociální oblasti si budou po ministrech neúprosně žádat mohutné investice a nákladné reformy. Nejrozumnější cestou z těchto kleští by byl rozumný konsolidační mix promyšlených úspor a chytrého zvýšení daní. Jenže o tom druhém nechce nastupující garnitura ani slyšet a to první zatím zůstává v nejlepším případě v hlavách ekonomických expertů pětikoalice.
Tahle nevlídná konstelace politických a ekonomických jevů bohužel poměrně zřetelně naznačuje, že česká makroekonomická kocovina nepřejde ani poté, co zemi pustí ze spárů covid.
