Článek
Článek si můžete pustit také v audioverzi.
Čau lidi, nesu skvělou zprávu: vybojoval jsem pro vás 45 milionů eur, makali jsme na tom do roztrhání těla a peníze od Poláků už jsou na cestě! Nějakým takovým tónem by dohodu ohledně dolu Turów prezentoval Andrej Babiš, kdyby pod ní býval byl podepsán. Plus selfíčko odněkud z místa, takzvaný formát „tady a teď“.
Tedy pokud by se podařilo inscenovat ho nějak optimisticky, což by vzhledem k prostředí industriální měsíční krajiny nebylo úplně jisté.
Premiér Petr Fiala přistoupil k události způsobem odpovídajícím jeho politické praxi a nejspíš i povaze. Na styl bez hlučných gest a marketingových výkřiků si začínáme zvykat. Podepsáno, sečteno, podtrženo, oznámeno občanům. Samozřejmě i Fiala tvrdí, že jde o výbornou zprávu, přece nebude zpochybňovat své vlastní úsilí.
Potíž je v tom, že oba přístupy mají své vady a že optimální cesta leží někde mezi – zlatá střední cesta výsledků a politické komunikace, co se proplétá mezi úskalími uječenosti, sebechvály, chladu a kabinetní politiky.
Podstata věci má přitom jediné dobré řešení: totiž obří povrchový důl, který je už od pohledu strašlivým neštěstím, v dohledné době zavřít. Těžbu ukončit. Něco jako Turów čili zločin na krajině do střední Evropy třetí, čtvrté, páté dekády 21. století nepatří.
Takové řešení ale čeští premiéři dojednat nemohou už z toho důvodu, že důl leží v Polsku, patří polské firmě, pracují v něm polští zaměstnanci a z jeho uhlí se pálí energie pro polské firmy a domácnosti. Nemůžeme hrát s jinými než se svými kartami.
Názory na to, jestli je výsledná dohoda pro Česko a pro obyvatele s dolem sousedícího pohraničí spíš dlouhodobě výhodná, nebo spíš dlouhodobě nevýhodná, se rozcházejí. Rozhodnout mezi nimi je těžké právě proto, že dlouhodobý efekt zatím nejde dost dobře posoudit. Do pondělka to bylo těžké i proto, že text dohody, kterou polský premiér Morawiecki přijel nečekaně podepsat v pátek do Prahy, nebyl znám. Dnes už ji zveřejnilo Ministerstvo životního prostředí.
Jde přitom o typický případ, kdy se ďábel může skrývat v detailech, čili se podezřívavosti některých nelze tak úplně divit.
Nikdo asi po vládních vyjednávačích nežádá, aby s protistranou diskutovali online na sociálních sítích a prsili se dílčími výsledky tamtéž. Tak se kompromis, více nebo méně prohnilý, neupeče nikdy. Na druhou stranu: když už k němu dojde a když je jisté, že pro některé zainteresované občany bude bolestivý, je záhodno podstatně zvýšit dávky transparentnosti a empatie.
Takže k té střední cestě: Petr Fiala nemusí vyšilovat na Facebooku jako jeho předchůdce. Což ale neznamená, že vláda nemá být maximálně otevřená a nemusí poctivě argumentovat proti námitkám. A pracovní cesta do Libereckého kraje, za těmi, kterým mizí voda pod nohama, by v premiérském diáři měla být samozřejmostí.
Práce na tom, jak „prodat“ nějaký politický výsledek veřejnosti, není špinavá, je naopak nezbytná. Vláda, od které se dají očekávat nepopulární kroky, ji už ve svém vlastním zájmu nemá podceňovat.
