Článek
Napjatě očekávanou vládní tiskovou konferenci o konkrétních parametrech pomoci s divokými cenami energií zahájil premiér Petr Fiala sdělením, že celková vládní pomoc v těchto těžkých časech už dosahuje 177 miliard korun.
Když ale došlo na podobu pomoci s energiemi, dozvěděli jsme se, že průměrný příspěvek na nabobtnalé faktury bude činit 15 tisíc korun na topnou sezónu, tedy něco kolem 1 600 korun měsíčně (dotace plus odpuštění poplatku za obnovitelné zdroje). Jestli je to hodně, nebo málo, může každý posoudit sám při pohledu na vlastní účtenky.
Mnoho domácností takový příspěvek potěší. Ale co chudší domácnosti s nižší celkovou spotřebou (tedy i nižším příspěvkem), jimž účty za energie skokově narostly na několikanásobky dosavadních hodnot? Pro ty o žádné světlo na konci temných vyhlídek na nadcházející zimu asi nepůjde.
I to je zřejmě důvod, proč Petr Fiala nenápadně přibalil energetickou pomoc do celkového „deštníku“ za skoro 180 miliard, který už působí na první pohled docela impozantně. Bohužel si přitom nepočínal úplně férově. Až to připomíná marketingová kouzla Aleny Schillerové, která se ráda oháněla bilionovou státní pomocí ekonomice během covidu. Přitom celých 500 miliard tehdy tvořily zcela imaginární peníze potenciálně získatelné z programu Covid III, o který ale nikdo nestál. Nakonec se z něj nevyčerpala ani desetina. Nemluvě o tom, že i kdyby se program vyčerpal úplně celý, stát by přispěl 150 miliardami garancí a zbylých 350 by dodaly komerční banky. Proč se ale takovými detaily zabývat, když se dělá pořádná tabulka pro sociální sítě!
Z Fialových 180 miliard připadá zhruba 55 na trojí letošní valorizaci důchodů, což není zásluha vlády, ale způsobu, jímž je napsán zákonný valorizační mechanismus. Dalších 12 miliard jde na konto vyšší daňové slevy na poplatníka, což rovněž není zásluha této vlády, ale součást (ta snesitelnější) daňového šílenství vlády minulé – ačkoli u něj některé strany dnešní koalice vydatně asistovaly.
Po odečtení těchto dvou položek, na nichž nemá současná vláda žádnou zásluhu, se „deštník proti drahotě“ smrskne na 110 miliard. To jsou skutečně výdaje, které vláda vyčlenila na pomoc v mimořádné situaci – jakkoli mnohdy nesmyslně, jako v případě neúčinného snížení spotřební daně na pohonné hmoty.
Analýza Zuzany Kubátové
A celých 66 miliard z této částky tvoří právě nová výpomoc s energiemi. Z toho je celkem jasné, že dotace na složenky od energetických firem je zcela klíčovou a suverénně nejdražší součástí celé vládní pomoci Čechům v těžkých časech.
Jenže protože jde o pomoc plošnou, která rezignuje na jakoukoli snahu o zacílení na potřebnější, je výsledkem obřího balíku peněz výše zmíněné roztříštění na částky, které mohou být pro spoustu domácností v problémech jen drobnými.
Přitom s balíkem peněz desetkrát menším by se daly dělat docela divy v účtech těch skutečně potřebných. Zvýšení některých sociálních dávek a rozšíření nároku na jejich čerpání (především přídavků na dítě a příspěvků na bydlení) by mezi potřebnými zahrálo mnohem zajímavější muziku za mnohem menší peníze.
Nicméně vládní strategie zjevně nestojí na snaze pomoci potřebným významně, ale na snaze pomoci každému trochu. Možná se z toho pak snáze vytloukají politické body prostřednictvím 180miliardových deštníků. Ale je to drahé a nemůže to eliminovat riziko, že po nadcházející zimě budou exekutoři hromadně hynout v důsledku přepracování.
Je dobře, že se vláda po zveřejnění parametrů „úsporného tarifu“ netváří, že má hotovo. Ceny energií se zbláznily do té míry, že si to patrně vyžádá řešení na úrovni EU, což vláda Unii předsedající země přiznává a snad i chystá.
Správný je i záměr komunikační kampaně, která by měla skutečně do každého společenského kouta zanést informace o dostupné pomoci v různých situacích. Včera bylo pozdě. Ale pokud má tato kampaň přinést do chudých domácností kromě holých informací alespoň trochu optimismu a naděje, bude vláda muset přestat kropit drobnými celé Česko a soustředit proud pomoci tam, kde hrozí největší existenční požáry.
