Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Prezident Petr Pavel šlápl do vosího hnízda, když v novoročním projevu pronesl zdánlivě nevinnou větu, že „ekonomická situace našeho státu není špatná“. To nemohly parlamentní ani neparlamentní strany jen tak nechat.
Prezident svůj výrok relativizoval dvěma poznámkami, že „nepochybně jsou oblasti, ve kterých zaostáváme“ a že „naše reálné mzdy rostou spíše pomalu“. Přesto si vysloužil od premiéra Petra Fialy a dalších vládních politiků pochvalu za „pozitivní vizi“ a vzápětí logicky kritiku opozice, že stav země lakuje narůžovo (Jana Maláčová), že ekonomika ve skutečnosti stagnuje (Zdeněk Hřib), že tvrzením o dobrém stavu hospodářství manipuluje veřejnost (Karel Havlíček).
Nevýhoda takové diskuze spočívá v tom, že nepřináší jedinou věcnou informaci. Jsme na tom dobře, nebo zle? Pokud se Češi reprezentovaní politickými stranami neshodnou ani v tak elementární otázce, ztrácí ekonomická debata předem každý smysl.
Přesto je možné předvolební emoci poměrně snadno překonat a vrátit debatu do rozumných kolejí, nejlépe za použití těch nejobecnějších čísel. Každý může ověřit, že v předminulém roce dosahoval ekonomický výkon v přepočtu na osobu 90 procent průměru Evropy, v tom směru jsme vedle Slovinska měli nejlepší bilanci ze všech postkomunistických zemí.
Ve srovnání se zeměmi Západu jsme před Řeckem a Portugalskem, zhruba na úrovni Španělska. Je pravda, že tuzemské HDP se evropskému průměru blížilo pouze do roku 2019, kdy dosáhlo až 95 procent, následující krizí jsme však utrpěli víc než ostatní.
To potvrzuje výrok prezidenta Pavla, že na tom zle nejsme, mohlo by to ale být lepší.
Straníkům ovšem nejde o objektivní hodnocení. S využitím dostupných čísel a jejich případným překroucením chtějí dokázat, jak se jim při vládnutí daří, případně že jejich konkurent selhal a země tedy čeká na to, až kormidlo převezmou skuteční odborníci.
I v tomto směru jsou k dispozici zcela obecná, a tím pádem těžko zpochybnitelná čísla, která je ovšem třeba používat s přihlédnutím k okolnostem. Těžko zařídit hospodářský růst při pandemické krizi nebo při rekordní inflaci, naopak zásluhou místních politiků sotva může být prosperita dovezená z okolních zemí. Zástupce vlády se může chlubit jen ve chvíli, kdy v jeho prospěch dopadne srovnání s ostatními evropskými zeměmi, a pokud možno na konci svého funkčního období.
Česko tedy mělo nápadně vyšší růst než většina evropských zemí, když končili premiéři za ČSSD Paroubek a Sobotka, případě za Babiše v roce 2019, než přišla první vlna covidu. Na druhé straně pouze na konci Babišova volebního období, když se evropská ekonomika začala z pandemie zotavovat, bylo na tom tuzemské HDP o poznání hůře než průměr kontinentu.
Existuje i další pohled. Dosáhnout ekonomického růstu lze i za cenu mohutného zadlužení, někdo však dává přednost politikům, kteří nechtějí zařizovat prosperitu za peníze příštích generací. Proto může od ekonomického výkonu odečíst schodek veřejných financí a zjistí, že Česko bylo v tomto směru nad průměrem Evropy na konci Nečasovy vlády a na přední pozice se vrátilo za dalšího premiéra ODS Petra Fialy. Volič by proto mohl rozhodovat podle pravidla, že premiéři za ODS se hodí spíše do nepohody, naopak Babiš a jeho předchůdci z ČSSD do dobrého počasí.
Byl by to však předčasný závěr. České hospodářství lze chválit v případě, že se blíží průměru Evropy, ovšem to lze ve většině případů označit za obyčejný důsledek vstupu do EU, v jejímž rámci se výkon jednotlivých ekonomických bloků vyrovnává. Maximálně je třeba se zamyslet, pokud se rozdíl vůči průměru zvětšuje. Ovšem ani to nezávisí jen na politicích, o poznání důležitější jsou externí vlivy.
Za nadprůměrné ekonomické výsledky v časech sociálnědemokratických premiérů, respektive za úspěšné zvládnutí krize z let 2008–2013, můžeme poděkovat tehdy prosperujícímu Německu, které využívá Česko jako záložní ekonomiku. Čísla naopak ukazují, že právě blízkost k Německu je důvodem, proč se po vzoru západního obra po roce 2019 příliš nedaří ani Čechům.
Takřka se zdá, že vliv politiků nehraje v ekonomice nepříliš velkého státu, jako je Česko, významnější roli. Do vlády je proto třeba volit především ty politiky, u kterých se dá spolehnout, že nic nezkazí.
Stačí připomenout, jak tuzemské ekonomice „pomohly“ poslední významnější daňové intervence. Konkrétně zrušení tzv. superhrubé mzdy v roce 2021 způsobilo tak velký výpadek daně z příjmů, že v té době rostl státní dluh největším tempem v Evropě a ekonomice to ani v nejmenším nepomohlo. Zrušením daně z nabytí nemovitostí v létě 2020 se staly nově postavené byty snadnou kořistí spekulantů a během roku následujícího po zrušení zdražovaly byty v rámci Evropy rovněž rekordním tempem. Nejde za to kritizovat pouze tehdejší vládní stranu ANO, protože v obou případech byli ochotnými pomocníky především poslanci z opoziční ODS a SPD.
Podobným přehmatem bylo v roce 2023 zavedení speciální daně z přemrštěných zisků (windfall tax), kterých během inflační krize dosahovaly na úkor svých klientů firmy z energetického a finančního sektoru. Bankéři a energetici se dokázali dani elegantně vyhnout, přirozeně s výjimkou polostátního gigantu ČEZ, kterému to vláda mohla zakázat. V případě windfall tax byla ekonomická intervence čistě v režii vládních stran.
