Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Mohli jsme si konečně pořídit životně důležitou veřejnou debatu o důchodovém systému a jeho budoucnosti, ale naši zástupci v Poslanecké sněmovně řekli: ne. Místo toho máme na straně opozice – alespoň v těch světlejších chvilkách – hysterický křik o „okrádání důchodců“, k němuž opravdu nedochází, a na straně vládní koalice silové kouzlení s jednacím řádem Sněmovny, jímž je třeba opozici mlátit po hlavě.
Jinak řečeno, zatímco Sněmovnou tento týden prošly důležité parametrické změny, které mají alespoň trochu zmírnit neudržitelnost českých penzí, hlavní debata se vede o pravidlech jednání poslanců a o tom, zda jsou nastavena správně.
Že nejsou, respektive že jejich nastavení dává opozici širokou škálu nástrojů pro faktickou paralýzu dolní parlamentní komory, přitom všichni vědí. Jenže se právem bojí, že zúžení tohoto arsenálu může napříště omezit sněmovní bojeschopnost opozice - a v opozici může dřív nebo později skončit každý z poslanců, kteří dnes ve svých lavicích sedí.
Výsledkem těchto mimoběžných aktivit, které nijak nesouvisejí s důchodovou problematikou, je toto: pokud schválená úprava projde Senátem a získá podpis prezidenta, zamíří s ním parlamentní opozice opět do Brna na Ústavní soud. U něj už od jara leží stížnost na snížení mimořádné červnové valorizace penzí.
V aktuálním případě má ovšem opozice nabito mnohem hůř než v tom prvním. Dlužno připomenout, že snížení mimořádné valorizace je napadeno i kvůli věcné podstatě normy, která podle podání narušuje již vzniklé legitimní očekávání penzistů. Kromě toho vláda protlačila tuto úpravu přes stav legislativní nouze, který byl jen velmi těžko obhajitelný. Takže rozhodování ústavních soudců bude napínavé, přičemž v sázce je pořád 20 miliard korun jen z letošního rozpočtu.
Zato parametrická změna předčasných důchodů a výpočtu příštích valorizací, kterou vláda prosadila ve Sněmovně nyní, je sama o sobě ústavně napadnutelná těžko. Opozici vadí „jen“ to, že vládní poslanci silou uťali opoziční obstrukce, a to způsobem, který zásadně zkrátil obecnou rozpravu k danému bodu a mnoha poslancům přihlášeným do diskuze neumožnil vystoupit.
To je sice nepěkné, ale zda to dosahuje „intenzity protiústavnosti“, jak někdy říkají ústavní právníci, to není zdaleka jisté. Ústavní soudci si patrně všimnou, že v souvislosti s touto novelou prořečnili opoziční představitelé desítky hodin. To, že jejich projevy v 95 procentech tohoto času obsahově s projednávanou materií nijak nesouvisely, jen potvrzuje, že šlo o obstrukční jednání, nikoli o snahu o politickou debatu.
Opozice využila desítky hodin času, který jí nabízí jednací řád, k tomu, aby Andrej Babiš a Tomio Okamura několikrát zopakovali své univerzální projevy. Začínající dvěma třemi neurčitými větami k dané materii a plynule pokračující od Šumavy k Tatrám, od migrace k integraci, od daní k dávkám, od Bruselu k Moskvě. Končí to většinou urážením Ukrajinců (Okamura) nebo historkami o rušení kvót s přítelem Orbánem a sofistikovanými výklady o „nové totalitě“ (Babiš). Může to trvat libovolnou dobu od 30 minut po sedm a čtvrt hodiny.
Výrok ústavních soudců samozřejmě nelze předjímat, ale snad není troufalé odhadnout, že pozice případného podání kvůli parametrickým změnám v penzích bude dosti slabá. Kromě legislativní procedury jí ústavně nelze moc vytknout a v oné legislativní proceduře opozice svou roli sehrála přesně tak, jak sama chtěla.
Obstruovat je plné právo opozice, stejně tak je plné právo vládní koalice se obstrukcím v mezích jednacího řádu bránit. Současná opozice se rozhodla, že bude obstruovat kvůli všemu od volby televizních radních přes korespondenční volbu a konsolidaci veřejných financí až po jakýkoli zásah do penzijního systému.
A tak se vláda nebrání ani dost krajním výkladům, možná i porušování jednacího řádu, což vyvolává spory. V nich jednak zaniká věcná podstata projednávaných věcí, a jednak se jejich rozhodování, a tedy rozhodování o samotném osudu norem, občas přesouvá k Ústavnímu soudu, který je tím stavěn do nežádoucí pozice třetí parlamentní komory. (A následně bývá politiky kritizován, že se pasuje do role třetí parlamentní komory.)
Tento bludný kruh není nijak nový, známe jej z mnoha předchozích volebních období. Nicméně míra obstrukcí v aktuální Sněmovně je skutečně nevídaná. Vystoupit z tohoto kruhu zřejmě nakonec nebude možné beze změny jednacího řádu, jakkoli je taková věc delikátní a potenciálně nebezpečná. Ledaže by poslanci napříč politickým spektrem dostali rozum.
