Článek
Jen málo ekonomických otázek je na povrchu tak křišťálově logických a uvnitř tak zašmodrchaných jako předčasné odchody do penze u „náročných profesí“.
Na první pohled není nad čím váhat. Vláda chce z pochopitelných důvodů zrušit strop důchodového věku, takže dnešní mladí možná budou chodit do penze třeba v 68 letech. Pak je namístě připustit, že existují zaměstnání, která člověku huntují zdraví víc než jiná, takže lidé, kteří v nich stráví významnou část svého pracovního života, by měli mít nárok odejít do penze dříve, aniž by se jim krátila výše důchodu.
S touto jednoduchou úvahou celkem nikdo nepolemizuje. Hodně se jí věnovala v minulém volebním období Komise pro spravedlivé důchody, ale výsledkem je zatím jen poněkud bizarní stav, v němž nárok na dřívější odchod do penze bez krácení příjmu pro náročné profese existuje, ale mají jej – kromě havířů, kteří už jej mají dlouho – pouze zdravotničtí záchranáři a členové podnikových jednotek požární ochrany.
Ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka v rámci „svých“ změn důchodového systému oznámil, že situaci kolem těžkých zaměstnání vyjasní. Už první jednání s odbory a zaměstnavateli ukázalo, že tím vyrazil na politické i ekonomické minové pole.
„Nechci, aby se z náročných profesí stalo politické téma a téma lobbingu,“ řekl ministr práce a rovnou uznejme, že na žebříčku naivity politických výroků je tento hodně vysoko.
Dnešní legislativa něco jako náročné profese zná. Technicky jde o „kategorizaci prací“ podle jejich vlivu na zdraví. V zaměstnáních první a druhé kategorie náplň práce nenese zdravotní rizika buď vůbec (typicky administrativní práce), nebo zcela výjimečně (například pokladní). U zaměstnání kategorie 3 jsou překračovány hygienické limity sledovaných ukazatelů a opakovaně se u nich objevují nemoci z povolání (skladníci, operátoři výroby, mnozí zdravotníci). V nejvyšší, čtvrté kategorii jsou pak práce, při nichž je vysoké riziko ohrožení zdraví, které nelze eliminovat ani pečlivou organizací a používáním ochranných prostředků (například pozice ve slévárenství či hutnictví).
O zařazení profese či pracovního místa do jedné z kategorií rozhoduje hygienické vyhodnocení 13 různých rizik (hluk, prach, chlad, teplo, fyzická zátěž, vibrace a tak dále).
Zřejmě panuje obecná shoda na tom, že není třeba vymýšlet kolo a „náročné profese“ pro účely důchodových změn mají nějak vycházet z této kategorizace. Odboráři to vidí jednoduše – ať chodí dřív do penze všichni, kteří svou kariéru nebo její část odpracovali na místech ve třetí a čtvrté kategorii.
Takto široká definice se ovšem nelíbí ani zaměstnavatelům, ani Jurečkovi.
Zaměstnavatelům proto, že za zaměstnance v náročných profesích podle důchodové definice (ať už bude nakonec jakákoli) budou muset odvádět postupně až o pět procentních bodů vyšší sociální pojistné, tudíž si logicky přejí, aby takových lidí měli ve firmě co nejméně.
Jurečkovi se prosté přijetí dvou nejvyšších kategorií práce jako náročných profesí nelíbí proto, že v současnosti se na trhu práce jedná zhruba o půl milionu zaměstnanců. A pokud by to vypadalo, že skoro desetina ekonomicky aktivních lidí bude moci bez sankce „utéci“ do důchodu dříve, pak to zásadně oslabí efekt celé snahy udržet Čechy na pracovním trhu a mimo penzijní systém déle než dosud.
Takže se bude hledat kompromis. Jurečka hodlá ve spolupráci s Ministerstvem zdravotnictví projít onu třináctku rizik u jedné profese za druhou a zkoumat, nakolik lze rizikům bránit ochrannými pomůckami nebo organizací práce – a jen tam, kde to nebude možné, připustit předčasný důchod bez sankce. Z definice by tedy mělo jít o čtvrtou kategorii jako celek, zatímco ze třetí by se mělo spíš „vyzobávat“.
Všechny úvahy mají i druhotné dopady na ekonomiku. Znatelné zvýšení ceny práce v náročných profesích může dopadnout na celé obory. Na jedné straně bude motivovat zaměstnavatele, aby tato místa s vysokým rizikem automatizovali, pokud to jen trochu jde. To je jistě žádoucí. Nicméně tam, kde to nepůjde – například ve zdravotnictví –, může zvýšení ceny práce podvázat mzdový růst dotčených zaměstnanců.
Nepochybně přijde na přetřes i otázka, nakolik platná kategorizace prací reflektuje situaci na současném trhu práce. Přece jen v dnešní době vidíme prudký nárůst výskytu psychických onemocnění, velkým tématem bývá vyhoření a velký psychický tlak v soutěživém prostředí některých zdánlivě „nenáročných“ profesí. Hutníci řídící a hlídající výpusti vysokých pecí už dnes nemusejí být jediným symbolem náročného povolání, byť jsou u nich zdravotní rizika snáze uchopitelná.
Platná kategorizace rizik sice počítá i s „psychickou zátěží“, ale vidí za ní „jen“ monotónní práci, případně směnné nebo výhradně noční provozy. To například u zdravotních sester či sociálních pracovníků stěží vystihne náročnost jejich profese.
Ta debata nebude snadná, bude citlivá a mnohdy bolestivá. Nepochybně nejde zařídit, aby mohl do předčasného důchodu každý, kdo má pocit, že má těžkou práci. Jisté ale je, že do jednání budou zasahovat nejen odbory, ale i zástupci zájmových organizací nejrůznějších profesí. A všichni budou doufat, že jejich lobbing bude podobně úspěšný jako ten, který předvedli podnikoví hasiči na konci loňského roku, kdy se hlavně díky šikovné práci v Senátu nečekaně zařadili do stávajícího zákona vedle záchranářů.
Opoziční strany se patrně postaví na stranu odborů, protože jejich návrh je snadno pochopitelný, bude se dobře prodávat a každou profesi, kterou se Jurečka pokusí z předčasných důchodů vyřadit, mu náležitě omlátí o hlavu – ať už to budou udření a polámaní skladníci, nebo třeba zdravotní sestry.
Ten tlak bude velký, a jestli Jurečka doufá, že se to obejde bez lobbingu a politikaření, doufá marně.
