Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Ministr zahraničí Jan Lipavský patří dlouhodobě k nejméně problémovým tvářím české vlády. Zahraniční politika v podání kabinetu Petra Fialy dělá minimum chyb, v evropských otázkách zaujímá racionální a čitelné postoje, v reakci na ruskou agresi na Ukrajině dokáže dokonce jít příkladem a určovat trendy. Připomeňme, že do Černínského paláce vstupoval Lipavský jako politicky nezkušený mladý muž.
Při jeho jmenování si tehdejší prezidentův kancléř, vlekař a vrchní obchodník hradními šperky a slivovicí Vratislav Mynář neodpustil rádobyvtipné přeřeknutí „pan magistr… pardon bakalář Jan Lipavský“. Ačkoli k čemukoli, co by aspoň trochu připomínalo humor, mělo toto znectění důležité ceremonie daleko, samotnou obavou z Lipavského nezkušenosti zdaleka netrpěl jen tehdejší hradní pán. I proto je dosavadní působení nejmladšího z ministrů veskrze příjemným překvapením.
To ale neznamená, že se chyby nestávají. Když v sobotu celý svět nevěřícně hleděl do Ruska, co se to tam sakra děje, a snažil se (vesměs marně) najít ve vagnerovském tažení na Moskvu jakýkoli smysl, napsal Lipavský na twitter: „Koukám, že se moje letní dovolená na Krymu přibližuje.“ Zcela tak podlehl náladám části českého twitteru, která pučistickou etudu Jevgenije Prigožina sebevědomě, hbitě a zcela nesprávně vyhodnotila jako předzvěst velké ruské revoluce a začala malovat hollywoodské scénáře, v nichž rebelující vůdce žoldáků vypálí Kreml do základů.
Mnoho z nás si na sociální sítě chodí s rychlými soudy a více nebo méně zdařilými humory pro lajky. Nicméně ministři by měli být schopni si dopaminové injekce plynoucí ze sběru kladných reakcí ve vlastní sociální bublině odřeknout. Lipavského „vtípek“ s krymskou rekreací byl chybou. Zpětně jej nelze číst jinak než tak, že český ministr zahraničí vyhodnotil nepřehlednou situaci v Rusku zcela chybně.
Je to podobné, jako když se jiní členové vlády (a také oficiální účet české armády) na začátku ruské agrese zapojili na sociálních sítích do vlny humorných příspěvků na téma české anexe Kaliningradské oblasti neboli Královce. Budiž uživatelům sociálních sítí přáno odlehčit si tíseň z mizerné mezinárodní situace nějakou legrací, ale ministři by se toho skutečně účastnit nemuseli.
Nejde ani tak o abstraktní otázky obecného vkusu. Fialova vláda věnovala velké úsilí „strategické komunikaci“, v této souvislosti stojí zato připomenout krátkou a neslavnou kariéru velezkušeného mediálního manažera Michala Klímy v roli vládního zmocněnce.
Legrácky na sociálních sítích jsou v přímém rozporu se vším, co „strategická komunikace“ jako vládní nástroj obrany před dezinformacemi a hybridními hrozbami obnáší. Jestliže má podle základních pouček této disciplíny vláda komunikovat s občany viditelně, otevřeně, přesně, srozumitelně a pravdivě, pak by se oficiální účty institucí a politiků neměly účastnit závodů ve sběru lajků prostřednictvím humoru a dvojznačných, zdánlivě vážných, ve skutečnosti však ironických výlevů.
Stojí za povšimnutí, že zatímco Lipavský sklízel na twitteru lajky za „dovolenou na Krymu“ a ministryně obrany Jana Černochová za ironickou gratulaci k neúspěšné válce, která „končí popravou cara, chaosem a občanskou válkou pod dohledem fízlů“, jeden oficiální účet mlčel.
Byl to ten, který patří Petru Pavlovi, vojensky a strategicky nepochybně nejzkušenějšímu z politiků. Ten už podruhé v krátkém čase ukázal, že politicky exponované osobě sluší ve vypjatých a nejasných situacích komunikační střídmost. Když loni v listopadu dopadly do Polska dvě rakety, ministryně obrany už přes twitter aktivovala článek 5 Severoatlantické smlouvy. Zatímco tehdejší prezidentský kandidát Pavel byl tím, kdo vyzýval k rozvaze a vyčkání na více informací. Byl to jeden z nejsvětlejších momentů jeho předvolební kampaně.
Jak se ukázalo tehdy i v případě Prigožinovy eskapády, zdrženlivost, případně omezení se na věcné stanovisko opřené o momentální stav vědění, je mnohem příhodnější politickou reakcí než naskakování na momentální twitterové nálady. Ke cti Lipavskému i Černochové slouží, že své tweety dosud nesmazali, nicméně, jak se v prostředí sociálních sítí říká, jejich příspěvky „neuzrály dobře“.
Je prima, že někteří členové vlády mají smysl pro drama a patos (Černochová), případně pro suchý humor (Lipavský), nicméně poučení z bizarní „kauzy Prigožin“ je zřejmé. Tyto schopnosti by politici měli využívat třeba k oživení oficiálních projevů, při větších vystoupeních na tiskových konferencích nebo ve Sněmovně. Rozhodně ale ne k výkřikům a humorům, jejichž jediným účelem je sběr srdíček a palců na sociálních sítích.
