Komentář: Deset rad diletanta profesionálům

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Když mám problém okolo tajné služby, řeším ho dříve, než začnu říkat na veřejnosti, že ten problém je vymyšlený. Bezpečnost státu máme všichni stejnou a jednu. Odpovědnost nesu za to, aby byla, ne, abych se na ni vymlouval.

Když obsazuji vedoucí či vitální funkce v sektoru bezpečnosti, pak pouze lidmi, kteří požadovanou či maximální bezpečnostní prověrku čerstvě mají, nikoli její příslib nebo vyčpělou prověrku získanou v jiném kontextu nebo s referencemi, které mi předkládá dotčený/á. Tajné služby máme na ověřená faktická zjištění rizik, nikoli na sliby. Klasický vtip říká: Nikdo ti nedá to, co já ti slíbím.

Když ke mně doléhají informace a upozornění, že dotčená osoba je potenciálním rizikem, a to zevnitř služby i mimo ni, logika doporučuje jejich prověření, nikoli jejich překrytí pozitivními referencemi. Pod nimi rizika nezmizí. Ve službách, v bezpečnosti i v prověrkách platí důsledná presumpce viny, i s možností dodatečné korekce, ale mimo službu. Presumpce neviny platí pro občany, nikoli pro agenty nebo vedení služby. Natož té, která může porušovat zákony i v cizích zemích.

Jmenování ředitele služby, která má dlouhodobé potíže, nemůže být kvapné, ale naopak důkladně připravené i provedené, jak z hlediska diagnózy problémů, tak z hlediska hledání optimálních řešení na tyto problémy. V takové situaci se vyplatí spíše vybírat z více alternativ a strategií překonání problémů, konzultovat více expertů z vládních, administrativních i exekutivních pozic než se ukvapeně utnout. Pokud předchůdci dokázali do čela rozvědky například jmenovat člověka, který neuměl anglicky, protože ze služby udělali politickou trafiku, neřeším to tím, že hledám „angličtináře“, že…

Když už se malér s kvapným, nepřipraveným, a tudíž problematickým jmenováním stane… a praskne to, nesvádím to na jiné ani nezapírám, ale řeším situaci jejím diskrétním vrácením do nezvládnuté fáze výběru a prověření, natož abych vinu sváděl na ty, například novináře, kteří na kiks poukazují. Samozřejmě pokud nechci vyvodit svou vlastní odpovědnost. Pokud situaci neřeším, zapírám, svádím vinu na jiné, a ještě do toho vtáhnu celou vládu, nemohu se divit ničemu, co bude následovat… protože jsem odpovědnost zpolitizoval a rozšířil ji do politiky a na koaliční partnery mimo sféru bezpečnosti. Řešení nutně bude politické a pak bezpečnostní.

Zpravodajské služby jsou spojité nádoby, byť mezi sebou leckdy vzájemně soupeří o vliv. Měly by však soustavně věnovat větší energii zjišťování a eliminaci rizik ve svěřených sektorech než vzájemnému poměřování. Pokud jedna ze tří služeb, která stojí daňové poplatníky přes miliardu, z této synergie vypadne, nebo ji začne kontaminovat chybami či odflinknutou prací, kontaminuje tím celý systém a ostatní se musí chránit či imunizovat. Pokud to nevyřeší odpovědný resortní ministr, vláda nebo tajemník pro bezpečnost – jakože to nemůže vyřešit parlamentní kontrola, když není obsazena úroveň parlamentní supervize tajných služeb, malér jedné služby může způsobit poškození celého systému. To si nemůžeme dovolit ani my, ani tyto služby. Dekontaminaci si musí zajistit ostatní služby. Tímto obdobím jsme také prošli. Vyústilo do několika závažných bezpečnostních skandálů, do hrubých kiksů některých ministrů – zahraničí, vnitra i obrany. Některé nakonec dopadly až do úrovně premiérů.

Nejběžnější pracovní trabl tajných služeb je, že si politici a vlády neberou jejich informace a doporučení k srdci a nepracují s nimi. Práce ve vedení tajných služeb je proto frustrující. Pokud naopak uspějí, tak tím, že se nějaké bezpečnostní riziko nespustí a hrozba se nenaplní. A nikdo si toho nevšimne. Jejich práce je preventivní. Jinými slovy služby jsou a mohou být úspěšné, když se o nich moc neví a nemluví. Každý politik, který to ví, vnímá a pobere jejich informace, ale netahá služby do mediálních a politických rvaček, protože pak se z nich nic nedozví, služby začnou dělat politiku a přestanou dělat svou práci. Jakmile se otevře možnost politické kapitalizace informací, může se v bezpečnostních službách a jejich vedení probudit kariérismus a hlad po pozicích místo po relevantních bezpečnostních výsledcích. I to se v krátké historii našich demokratických poměrů již stalo. Nejlepší řešení takové situace je… v rukou premiéra. Bezpečnost země nemohou dobře zajišťovat lidé, kteří nechápou její podstatu.

Prošli jsme dekádou, kdy byla zejména služba zajišťující vnitřní kontrarozvědnou činnost systematicky předmětem diskreditace a oslabování ze strany nejvyššího ústavního činitele a ve prospěch hlavních rozvědných a nepřátelských operací na našem území. Připomeňme, co provedl český prezident vůči BIS z hlediska vyšetřování ruské operace ve Vrběticích nebo spojeneckému vyšetřování útoku ruské GRU novičokem v Salisbury. A je věcí samotných služeb takovým kiksům bránit i na domácí scéně. Připomeňme si také, kolik úsilí stálo odvrátit pokus obchodovat výsledky vyšetřování Vrbětic s Kremlem za nelicencovanou vakcínu rukou předchozího ministra vnitra, i za cenu hlavy jeho kolegy na Ministerstvu zahraničí, který mu překážel.

Po celé toto období, jak v obraně před terorismem, tak před snahami o mocenské zmanipulování naší energetiky a průmyslu, musely služby odolávat komplexu domácích problémů a ofenzivnímu nepřátelskému jednání vysoko postavených proruských aktérů a neztratit přitom mezinárodní kredibilitu a tím i spolupráci ve výměně informací. Politické chyby, diletantské nebo záměrné poškozování zpravodajské služby v této životně důležité oblasti opravdu nepomáhá, ale škodí. Náklady bezpečnostních korekcí jsou obrovské, viditelné a drahé. Vybavme si dnes náklady pokusu o připoutání naší energetiky k ruským jaderným i energetickým firmám.

Závěrečný bod patří politické opozici. Má právo chtít na vládě sdílet vitální bezpečnostní informace, kontrolovat její kroky a podílet se na diskuzi o nich. I pro opozici, zejména tu, která chce nést spoluodpovědnost za bezpečnost země, platí stejná, ne-li tvrdší pravidla jako pro vládu. Pokud opozice chce vážně přispět k nápravě chyb a zvýšení bezpečnosti, má povinnost zachovávat diskrétnost stejně jako vláda. A pokud začne povykovat v médiích dříve, než využije legální a parlamentní prostředky kontroly a participace, výbory, kontrolní komise nebo uzavřené konzultace, nemůže být pochyb o tom, že jí nejde o kvalitu řízení a výkonnost tajné služby, ale o vytřískávání politického kapitálu z chyb a nekvalifikovaného postupu koalice v bezpečnosti.

Jako příklad vezměme dopis šéfa opozice Andreje Babiše premiérovi Fialovi právě ve věci vedení rozvědky. Pokud by dopis byl míněn z hlediska národní bezpečnosti vážně, nesměli bychom ho číst na twitteru dříve než adresát, ale nejméně s desetiletým zpožděním ve státním archivu. Kvapná výměna vedení ÚZSI zřejmě opravdu vytvořila bezpečnostní problém, ale Andreji Babišovi bohužel prokazatelně nešlo o jeho efektivní vyřešení nebo překlenutí, ale o vyždímání vlastní osobní popularity na úkor bezpečnosti země. To lze od opozičního předsedy považovat nikoli za nekompetentní, ale za zavrženíhodné jednání.