Komentář: Deset let po dvanácté. Jurečka udělal, co mohl

Na obzoru vývoje českého důchodového systému se mírně projasnilo. Slunce tam rozhodně nesvítí, ale mračna jsou o něco světlejší a mají o něco méně apokalyptické parametry. To, co ve čtvrtek představil ministr Marian Jurečka jako „důchodovou reformu“, by skutečně mělo mít sílu učinit české penze o něco méně neudržitelnými.

Označení „reforma“ je nicméně dost odvážné. Stejně tak je optimistické představovat tyto změny „za pět minut dvanáct“.

„Důchodová reforma musí být přijata teď, nebo nikdy,“ řekl v rozhovoru pro Hospodářské noviny ekonom a dnešní člen Bankovní rady ČNB Jan Procházka. Řekl to v roce 2012. To je přibližně období, kdy se dalo mluvit o tom, že hodiny měřící čas pro hlubší změnu systému ukazují za pět minut dvanáct. Jak to dopadlo, víme. Druhý pilíř, který Nečasova vláda zavedla, měl jepičí život. Místo aby se následující Sobotkova vláda pokusila změnit jeho (nepochybně špatně nastavené) parametry, raději jej s pompou zrušila. Tím zahájila smrtící ztracenou dekádu, během níž politický mainstream zdatně předstíral, že s penzemi se nic dělat nemusí.

Takže Jurečka nemění důchody za pět minut dvanáct. Ten požár už hoří, dvanáctá dávno odbila. Nestojíme ještě uprostřed plamenů a nemusíme se spasit jedině zběsilým úprkem. Můžeme plameny mírnit a bránit jejich většímu šíření, ale také už je neumíme účinně uhasit. Jinými slovy Jurečkou navrhované změny by měly zajistit, že stát bude na důchody vedle příjmů z pojistného doplácet ze státního rozpočtu „jenom“ desítky miliard ročně, a nikoli stovky miliard, které by si penze ve třicátých letech vyžádaly, kdyby se neudělalo nic.

Ty parametrické změny, které Jurečka nadneseně vydává za reformu, jsou důležité a potřebné. Odšpuntování věku odchodu do důchodu a jeho navázání na demografické ukazatele, zásadní zpřísnění předčasných důchodů, vyšší pojistné pro OSVČ, to všechno jsou nezbytné kroky. Na druhé straně zohlednění péče ve výpočtu penze, možnost společného důchodového základu pro manžele nebo zvýšení garantovaného důchodu jsou vítané vstřícné kroky, které by systém mohly za malých nákladů učinit přátelštějším.

Velký rámus se dá čekat kolem předčasných důchodů pro náročné profese, jimž chce sice Jurečka otevřít penzijní dveře dříve i bez postihu, ale zase hodlá jejich práci zaměstnavateli zásadně prodražit (o 5 procent vyšší pojistné), čímž bude podvazovat i mzdový růst těchto zaměstnanců. Tady bude hledání přesných parametrů ještě dost náročné.

Změny jsou to tedy důležité a vesměs správné, o reformu však nejde.

Jurečka nehodlá udělat nic s tím, že 95 procent příjmů důchodců tvoří státní důchod z prvního pilíře. Zjevně je smířen s tím, že to tak bude i u důchodců budoucích.

Jurečka se žádným způsobem nepustil ani do budování nultého pilíře, tedy základního důchodu financovaného ze státního rozpočtu, jak jej navrhovala důchodová komise Danuše Nerudové.

Jurečka, a to je při pompézních slovech o „odvaze udělat důchodovou reformu“ zvlášť divné, se vůbec nezabýval ani existujícím, leč nefunkčním třetím pilířem doplňkového penzijního spoření. Na něj stát vynakládá v různých podporách skoro 20 miliard korun ročně. Přičemž za tyto vysoké náklady slouží podporovaný produkt nikoli k vylepšení příjmů v důchodovém věku, ale obvykle k jednorázovému nákupu jedné, dvou hezkých dovolených těsně po nástupu do penze.

Jak ukázala nedávná analýza Národní rozpočtové rady, české penzijní fondy navíc dobře žijí z vysokých poplatků, zatímco klientům nabízejí jen velmi chabé výnosy. Tady to po změně, ať už ve formě státní konkurence nebo zásadního překopání parametrů celého produktu, přímo křičí. Na obzoru se však nic nerýsuje.

Fakticky tedy nejde o systémovou změnu českých penzí. Jen o nezbytné a správné snížení rizik, která plynou z budoucího vývoje systému takového, jaký je nyní. Deset let po dvanácté je to asi maximum možného, zvláště za aktuální politické konstelace.

Změny jsou zároveň – doufejme – dost hluboké a komplexní na to, aby je příští politická garnitura nemohla beze zbytku zbourat tak snadno jako před dekádou druhý pilíř. Nejde ale o řešení důchodového problému. Spíš o nákup času pro nástup nějakého skutečného reformátora.