Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Od slavného rudolfinského projevu Václava Havla před oběma komorami parlamentu dnes uplynulo čtvrt století. To už je nějaký kus historie. Přesto doteď budí vášně jeho tehdejší kritika ekonomické transformace uvázlé v půli cesty a politických poměrů vůbec.
Havlovými stoupenci je právě rudolfinský projev líčen jako dosud nepřekonaný příklad politické odvahy a otevřenosti. Odpůrci naopak mluví o nejhorší prezidentské řeči, jakou kdy Havel vyslovil.
Se svými stanovisky, jimiž šokoval veřejnost, přišel v okamžiku, kdy Česko prožívalo první vážnou vládní krizi od roku 1989. Deset dní před Havlovým vystoupením padl Klausův kabinet, který předtím musel přijmout dva „balíčky“ rozpočtových škrtů na podporu churavějící ekonomiky. Množily se zprávy o krachujících bankách a vytunelovaných privatizačních fondech. A když se objevily informace o falešných sponzorech ODS, za nimiž se skrývali protagonisté privatizace, byl osud vlády zpečetěn.
Prezident v projevu (v sále přítomného) Klause nejmenoval, nicméně bylo jasné, že míří přímo na premiéra, když mluvil o lidech „opojených svou mocí a svými úspěchy,“ kteří začali „v prostředí tak lehkovážně beroucím zákon mhouřit oči nad tím či oním, až se domhouřili ke skandálům, problematizujícím sám náš největší důvod k pýše, totiž naši privatizaci.“
Právě to, že Havel s takovým projevem vystoupil hned po Klausově nucené abdikaci, bývá často interpretováno jako kopnutí do politické mrtvoly. Tenkrát ovšem málokdo věděl, že prezident projev napsal už v říjnu, ale kvůli onemocnění těžkým zápalem plic ho mohl přednést na odložené společné schůzi parlamentu až v prosinci.
Ostatně Václav Klaus, který jako předseda ODS odmítl za finanční skandály převzít politickou odpovědnost a za volání „jedeme dál“ na konci roku 1997 šturmoval do boje tvrdé jádro strany i skalní příznivce, už tehdy připomínal všechno jiné než politickou mrtvolu.
Jestli někdo tehdy byl v pozici slabšího, tak spíš Václav Havel. Za pár týdnů ho čekala další prezidentská volba, v níž neměl šanci uspět bez hlasů poslanců a senátorů ODS. Přesto neváhal s vystoupením, v němž zhusta pranýřoval své potenciální voliče.
Tehdejší šéf politického odboru Hradu Jiří Pehe k tomu říká: „Chtěl hodit rukavici klausovskému režimu ještě před prezidentskou volbou. Šlo mu hlavně o to, silněji a přímočařeji než kdy předtím zformulovat kritické názory na chyby a přehmaty transformace a dát jasně najevo: Tady je můj kritický pohled na to, co se zde dělo, a buď mně zvolíte prezidentem, nebo ne. Ale rozhodně nehodlám mlčet k nepravostem jen proto, abyste mě podruhé zvolili.“
Havlův rudolfinský projev tak můžeme vnímat i jako hru vabank, jako nekompromisní odkrytí karet i za cenu konečné prohry. A hned se tady nabízí srovnání s jeho následníkem na Hradě Václavem Klausem, žádajícím při prezidentské volbě v roce 2003 o podporu v poslaneckém klubu KSČM s tím, že není antikomunista, ale nekomunista.
Celkový pohled na sál Rudolfina při projevu Václava Havla.
Jako prezidentský kandidát ovšem Václav Havel v Rudolfinu také předestřel svou vizi pro budoucnost a varoval před některými úskalími a nebezpečími. A čtvrt století nabízí dostatečný odstup k tomu, abychom mohli posoudit, zda jeho obavy byly přemrštěné nebo se naopak naplnily v míře, kterou si možná ani on nedokázal představit.
Havel si dal záležet na tom, aby jeho kritika mířila na kořistnické privatizační skupiny prorůstající v legislativním pološeru do politické moci: „Převládá přesvědčení, že se v této zemi vyplácí lhát i krást, že mnozí politici a úředníci jsou uplatní a že politické strany – ač všechny bez rozdílu mluví o svých čestných úmyslech – jsou tajně manipulovány podezřelými finančními skupinami.“
Asi si v tu chvíli nedokázal představit, že necelý rok po jeho projevu bude upečena opoziční smlouva mezi ČSSD a ODS, během níž – po vyschnutí zisků z privatizace – odstartuje další korupční éra – tentokrát krajských bossů či kmotrů, kteří po další desetiletí budou ze zákulisí ovládat obě největší strany ve prospěch svých neprůhledných byznysů.
A to už se Havel nedožil děsivého vyvrcholení, kdy zklamání a znechucení voličů politikou levicových i pravicových vlád vyneslo do vlády toho, proti němuž byli všichni ti kmotři jen slabým odvarem: bezskrupulózního oligarchu, ale také normalizačního komunistu a agenta StB Andreje Babiše.
Osm let od převratu Havel v Rudolfinu za první příčinu politické krize označil trauma minulosti: „Jde o českou variantu úkazu, který v různé míře a podobě potkal všechny země, které se zbavily komunismu. Tento úkaz by se dal nazvat postkomunistickým marasmem. Že něco takového přijde, musel vědět každý soudný člověk. Málokdo z nás ale předvídal, jak hluboké a vážné a dlouhodobé to bude.“
Málokdo včetně Václava Havla by ale asi také předvídal, že postkomunistický marasmus bude ve společnosti strašit až do dnešních časů. A ačkoliv byl Havel dramatikem nadaným nespoutanou fantazií, možná ani on by nevymyslel tak absurdní pointu, kdy právě Andrej Babiš, tohle ztělesnění postkomunistického marasmu, bude jedním z favoritů voleb prezidenta republiky.
A koneckonců důsledkem polovičatého potýkání se s komunistickou minulostí je i to, že nejvážnějším soupeřem Andreje Babiše se jeví bývalý komunista Petr Pavel. Ten ale alespoň nabízí voličům možnost přemýšlet, zda je pro ně přijatelné hodit hlas prezidentskému kandidátovi, který se za svou komunistickou minulost uvěřitelným způsobem omlouvá. A na těžší misku vah klade svou tři desetiletí trvající armádní službu demokratické republice.
Václav Havel ve svém projevu hlásal „nutnost vyhlásit nemilosrdný boj českému provincialismu, izolacionismu a egoismu, všem iluzím o jakési lišácké neutralitě, své tradiční krátkozrakosti, jakož i všem typům českého šovinismu“.
Současný boj o Hrad se bohužel odehrává za vzepětí těchto lidských i společenských nectností a znovu ukazuje, že boj s nimi nikdy nekončí. Putinovo válečné běsnění na Ukrajině vyneslo na světlo pomatené věrozvěsty izolacionismu i stále agresivnější šovinisty. Ani o přikrčené hlasatele lišácké neutrality není nouze.
O to přízemněji pak působí ani ne už lišácká jako spíš pštrosí neutralita Andreje Babiše, kličkujícího před otázkami některých svých skalních voličů. Když na něm chtějí, aby odsoudil „válečnické postoje“ Fialovy vlády, tak se utíká třeba k vysokým cenám potravin či energií, od nichž nám prý pomůže svou manažerskou genialitou.
Není samozřejmě na místě fantazírovat, co by na letošní prezidentskou kampaň říkal Václav Havel. Stačí si číst mrazivě aktuální pasáže v rudolfinském projevu o tom, jak „nejnemravnější se stali nejúspěšnějšími.“A když už, tak si vzpomenout, co říkal k parlamentním volbám 1992, už pět let před vystoupením v Rudolfinu:
„Žádám vás snažně, abyste nepodpořili ty, kteří vám slibují, že všechno vyřeší za vás. Takoví lidé chtějí, abyste jen mlčeli, poslouchali a drželi krok. Žádám vás snažně, abyste nepodpořili ty, kteří mají diktátorské sklony, příliš často mění názory a nejsou schopni se domluvit s jinými.“
