Článek
Diskuze o snahách dát dohromady české veřejné finance nabírá na obrátkách. Ve středu večer se zhruba šest hodin dohadovalo 15 zástupců koaličních stran nad šesti desítkami různých nápadů. Dohoda zatím není, vyhlíží se v první polovině května.
S pozoruhodnou troškou do mlýna přišel nyní think-tank IDEA, který ve spolupráci s agenturou PAQ Research vypracoval analýzu dopadů různých variant změn v oblasti daně z příjmů fyzických osob.
Ten materiál je pozoruhodný a chvályhodný z pohledu ekonomického i analytického. Dalo by se říci, že je bezmála veřejnou službou, protože podobné materiály z dílny státu bývají vidět jen zřídkakdy.
Je ale také poněkud nebezpečný z pohledu politického. Do čela žebříčku připravenosti a promyšlenosti možných konsolidačních kroků totiž staví zrovna opatření, v němž by těžiště snahy ozdravit české veřejné rozpočty být spíš nemělo.
Díky týmu autorů ze dvou v současnosti asi nejaktivnějších mozkových trustů v oblasti ekonomických a společenských analýz víme mnoho věcí. Například že čistý návrat daně z příjmů zaměstnanců před zhůvěřilost nazývanou „zrušení superhrubé mzdy“ by měl v dnešní složité době dost krušné dopady.
Stát by sice vybral na dani o 122 miliard korun víc, čímž by zalepil skoro polovinu aktuálního strukturálního schodku. Jenže z toho šest miliard by požadoval po nejméně vydělávající pětině zaměstnanců, kteří se dnes složitě potýkají s inflací a růstem nákladů na bydlení.
Lidé ve druhé pětině příjmové škály, což jsou stále lidé s podprůměrnou výplatou, by zaplatili státu na daních o 20 miliard víc než dnes. Čistá měsíční mzda by nejchudší pětině zaměstnanců klesla skoro o čtyři stovky, pracujícím ve druhé pětině mzdové škály bezmála o dva tisíce.
Proto analýza počítá i s dalšími variantami. Jednu si autoři půjčili z návrhu vládního hnutí STAN a dvě („vyváženou“ a „realistickou“) si vymysleli sami. Při znatelně nižším výnosu daně jsou dopady těchto změn zejména na nejméně vydělávající zaměstnance mnohem přijatelnější. Je tedy pravděpodobné, že pokud na zvýšení zaměstnaneckých daní dojde, budeme se pohybovat někde mezi těmito třemi variantami.
Starostenská stejně jako „vyvážená“ varianta slibují státu 32 miliard navíc proti dnešnímu stavu, „realistická“ necelých 60 miliard. Nabízejí různé kombinace progresivních sazeb, slev na poplatníka a rušení výjimek tak, aby daňový skok dopadl znatelněji na vyšší příjmové skupiny a těm nejnižším se pokud možno vyhnul.
Celé je to hezké. Až na to, že se nic nemění na známé skutečnosti, že české zdanění práce je i po snížení příjmové daně v mezinárodním srovnání dost vysoké především kvůli vysokým povinným odvodům. Takže zvýšení příjmové daně jistě dává smysl z hlediska částečné nápravy veřejných financí, ale nemůže být úhelným kamenem konsolidace. České odvody jsou nastaveny tak vysoko, že další zatížení práce samo o sobě bude mít nepochybně demotivační efekt, podpoří útěky do švarcsystému a u vysokopříjmových skupin snahy o optimalizaci.
Pokud má být konsolidační úsilí úspěšné, musí být opatření provázaná. Kromě příjmové daně zaměstnanců je třeba hledat zdroje také v kapsách OSVČ – ať už omezením režimu paušální daně, revizí výdajových paušálů, nebo přímo nějakým zvýšením odvodů. Řeč jistě přijde i na daně z „neřestí“ (včetně nafty), možná nakonec i na tu nešťastnou DPH. A zcela zásadní složkou konsolidace musejí být samozřejmě také úspory na straně státních výdajů.
U všech těchto změn je ale datové pozadí mnohem slabší. Důvěryhodné dopadové analýzy chybí jak u daňových změn, tak u případných úspor. Vytvořit je by bylo obecně náročnější než v případě příjmové daně, ale pro kompetentní rozhodování by to bylo více než žádoucí. Z Ministerstva financí, kde by podobné analýzy měly vznikat téměř na denní bázi, bohužel žádné podobné výstupy nepřicházejí.
IDEA sice slibuje navazující studii o dopadech změny v příjmové dani na další části daňového systému, ale jedno akademické pracoviště, jakkoli zajímavé a produktivní, těžko nahradí vládní aparát.
Namísto výpočtů a dat je nám ovšem ze strany politiků téměř obden předkládáno k věření kdeco. Například že kdyby se propustilo 13 procent úředníků, nikdo nic nepozná (tento volební slib koalice Spolu se tedy nepropsal ani do původního, natož do aktualizovaného programového prohlášení vlády). Nebo že na straně výdajů lze bez mrknutí oka ušetřit desítky miliard korun, aniž by si někdo všiml. Nebo že je dobrý nápad zatížit práci kromě stávajících daní a odvodů ještě oživeným nemocenským pojistným. Nebo že pomůže, když se základní služby spojené s bydlením skokově přesunou z nejnižší do nejvyšší sazby DPH. A tak dále. Jak se ty nápady objevují, tak bez větší ozvěny zase mizí.
Můžeme, ba dokonce musíme doufat, že ministři a jejich úředníci odvádějí na chystaném „konsolidačním balíčku“ alespoň podobně dobrou analytickou práci, jakou předvedli akademici a soukromníci z IDEA a PAQ Research, jen se o její výsledky zatím nedělí s veřejností. Jestli to tak není, pak nejspíš uvidíme, jak to dopadá, když se veřejné finance uzdravují poslepu.
