Článek
Příští týden si jde do Poslanecké sněmovny pro důvěru nová vláda Petra Fialy. A že uspěje díky povolební většině pěti koaličních stran, to je jedna z mála jistot dnešní doby nabité nepředvídatelnostmi, napětím, obavami z nadcházejících časů.
Není divu, že nastupující kabinet předem odepisují odpůrci obou demokratických koalic. Je ale také pochopitelné, že i u části voličů vítězného tábora panuje nervozita, zda neselže v řešení vážných navzájem propletených krizí. Ve víru společenských traumat ale stojí za to si připomínat, že volební boj s Andrejem Babišem byl ze všeho nejvíce střetem o přežití demokracie a právního státu v této zemi.
Zkusme si představit, že v loňských říjnových volbách Andrej Babiš zvítězil. A nyní přichází do sněmovny žádat o důvěru s kabinetem sestaveným z jeho hnutí ANO, z SPD Tomia Okamury a Přísahy Roberta Šlachty, která by bývala nakonec proklouzla do parlamentu. Co by čekalo Česko napodruhé vydané do rukou oligarchy a jeho vládních spojenců krajně populistického a autokratického ražení?
Jednou z prvních obětí řádění nových vládců by byla veřejnoprávní televize. Její ředitel Petr Dvořák neměl daleko ke svému odvolání už v minulém volebním období, kdy se poslanci ANO, SPD a KSČM chystali doplnit Radu ČT o pět zavilých kritiků České televize. To se ale nepodařilo, i díky obstrukcím demokratické opozice na posledních schůzích před volbami.
Po Babišově výhře by nový režim s podmaněním Kavčích hor neváhal. Doplněná Rada ČT by nemilosrdně popravila Dvořáka a nahradila ho nějakým Babišovým „buldokem,“ který by vyházel zkušené moderátory, reportéry a investigativce. Nerozpakoval by se na důležitá místa dosadit i lidi z dezinformačních a prokremelských médií. Česká televize a posléze i Český rozhlas by se staly hlásnou troubou vlády a sloužily by zájmům oligarchy stejně spolehlivě jako média z vydavatelského domu Mafra.
Ve svém druhém premiérském volebním období by Andrej Babiš neváhal s útokem na justici, kolem které dřív spíš jen mlsně kroužil. Pochopitelně by zůstal nedotčen dosavadní centralistický způsob odvolávání nejvyššího státního zástupce, jehož může zbavit funkce vláda, a to dokonce bez udání důvodů.
K postupnému nahlodávání nezávislosti soudů by novému ministru spravedlnosti dobře posloužil scénář, který po sobě zanechala jeho předchůdkyně Marie Benešová. Již do minulé sněmovny poslala návrh, aby nové soudce vybíraly komise, o jejichž složení by rozhodovalo pouze a jen ministerstvo spravedlnosti.
Podobně zvrhlý postup vymyslela Benešová, když chtěla dostat pod kontrolu komise vybírající funkcionáře státního zastupitelství. Ministerstvo v nich mělo mít většinu tří hlasů proti dvěma zástupcům veřejné žaloby. Zatímco nyní je tam poměr hlasů přesně opačný ve prospěch státního zastupitelství.
To všechno by umožnilo Babišovi infiltrovat do soudnictví a státního zastupitelství své lidi. Už jenom vědomí, že do obsazování vysokých postů v justici může zasahovat premiér se svým kabinetem, by bylo devastující.
Jedním z důsledků téhle mizérie by bylo definitivní umrtvení beztak již chabého odhodlání státního zastupitelství pohnat Babiše před soud v kauze Čapího hnízda nebo v případu krácení daní při zadávání fiktivních reklam tamtéž.
K dokreslení toho, jak by dopadlo právo a spravedlnost v zemi dál ovládané Babišem, zbývá připomenout, že ministrem vnitra se měl stát bývalý šéf protimafiánského útvaru a vůdce Přísahy Robert Šlachta. Muž, o němž dnes lidé, prchající z jeho rozpadající se strany, připomínající spíš sektu, mluví jako o malém Napoleonovi s neukojitelnou ješitností.
Například bývalý detektiv a spoluzakladatel Přísahy Karel Tichý po rozchodu s Šlachtou prohlásil, že za celým projektem se táhne „pokrytectví, zbabělost, faleš a paranoia.“
Andrej Babiš by dál zatahoval Česko do zničujícího konfliktu s Bruselem kvůli svému střetu zájmů. Jeho přežití u moci by ale nic nezměnilo na definitivním závěru Evropské komise: Jako ministr a premiér zůstal skutečným vlastníkem holdingu Agrofert, který tak nemá podle evropského, ale i českého práva na jakékoliv veřejné peníze nárok.
Jestli něco poničilo renomé Česka v EU, tak Babišovo fraškovité kličkování před striktními požadavky Bruselu, aby Česko přijalo účinné kontrolní mechanismy proti zneužívání evropských dotací, včetně průhledné evidence skutečných majitelů firem a svěřenských fondů.
Tomu by se ale dál bránil jako čert kříži staronový premiér, využívající svěřenský fond jako maskovací síť pro své vlastnictví Agrofertu. A Česko by tak vystavoval stále reálnějšímu nebezpečí, že přijde o 180 miliard z evropského postcovidového fondu obnovy.
Babišovy konflikty s Evropskou unií by vedly k čím dál pevnějšímu sbližování Česka s Orbánovým Maďarskem a Kaczynského Polskem, jejichž režimy mají s liberální demokracií čím dál méně společného. Ostatně Babišovo souznění s autokratem Orbánem a podpora, kterou ho maďarský premiér při své návštěvě v Česku zahrnul jen pár dní před volbami, byly zvlášť temnou a zlověstnou epizodou podzimní kampaně.
Odcizování Česka Evropské unii by povzbudilo Kreml k novému posilování ruského vlivu u nás, nabouraného kauzou Vrbětice. Což bychom poznali mimo jiné z toho, že Hrad by začal tlačit na návrat Rosatomu do tendru na dostavbu jaderné elektrárny v Dukovanech.
Nemůže být tedy pochyb, že Babišova porážka ve volbách znamená, že česká demokracie na poslední chvíli a jen díky šťastné souhře náhod utekla hrobníkovi z lopaty. A hlavní otázka zní: Na jak dlouho?
Prvních náznaků odpovědi se dočkáme v podzimních obecních volbách. Z toho, jak dopadnou strany vládní koalice a opozičního hnutí ANO ve velkých městech, bude možné usuzovat, jak velká část společnosti si přeje návrat do babišovských dob.
Ale ještě průkaznější budou prezidentské volby pokud do nich Andrej Babiš skutečně naskočí. Jeho případné vítězství navzdory spoušti, kterou jako premiér po sobě zanechal, by bylo hodně znepokojujícím znamením, že vláda Petra Fialy selhává.
A tak jestli by si měl Fiala v krušných časech, které jeho kabinet čekají, něco vetknout do štítu, pak je to poznámka novinářky a historičky Anne Applebaumové v knize Soumrak demokracie: „Za vhodných podmínek se může každá společnost obrátit proti demokracii. A přitažlivost autoritářství je věčná.“
