Článek
Petr Pavel hledá svou pozici na Hradě, Andrej Babiš zase v parlamentní opozici, a tak zvolna zraje čas na to, aby své budoucnosti dala nějaký tvar i trojka prezidentské volby Danuše Nerudová. Bezprostředně po její „slavné prohře“ se objevilo mnoho různých úvah o zakládání nové politické strany, o budoucích kandidaturách do nejrůznějších volených i nevolených funkcí od Senátu po bankovní radu centrální banky, o zakládání občanských iniciativ a think-tanků.
Ty úvahy byly zcela pochopitelné. Kdo byl v půlce ledna po prvním kole volby přítomen na volebním štábu Danuše Nerudové, nemohl entuziasmus a energii jejích podporovatelů přehlédnout. Burácivé ovace, které provázely každé slovo prezidentské kandidátky, příliš neodpovídaly volebnímu výsledku, který zůstal daleko za očekáváními. Kdyby byl výsledek jen o něco lepší, snad by hrozilo, že se budova pražského Mánesa, která Nerudovou a její podporovatele hostila, zřítí do vln Vltavy.
Tahle nálada, vybudování široce známé „značky“ téměř z nuly, zisk 777 tisíc hlasů v prezidentské volbě plus zcela suverénní výhra ve studentských volbách představují potenciál, který by byla škoda neproměnit v něco dalšího. A dva měsíce, které uplynuly od konce boje o Hrad, už jsou dost dlouhá doba na to, aby představa o využití onoho potenciálu dostala konkrétnější obrys.
Na konci minulého týdne se Nerudová dohodla s prezidentem Pavlem, že mu bude k ruce jako externí poradkyně v ekonomických otázkách, zejména pokud bude řeč o daních, penzijní reformě a dalších tématech, která se týkají dnešní mladé generace. Samo o sobě to ale vypadá trochu jako kočkopes, protože Nerudová na jedné straně nebude součástí prezidentova oficiálního expertního týmu, na straně druhé se ale prý bude s hlavou státu scházet pravidelně.
Na generační přístup Nerudová – z výše popsaných důvodů zcela pochopitelně – sází i při dalších úvahách. K politice mají nejblíže ty o kandidatuře do Evropského parlamentu. „Je to téma bytostně spjaté s mladou generací. Z toho důvodu evropské volby nevylučuju,“ prohlásila Nerudová. V rozhovoru pro Seznam Zprávy se v úvahách o své budoucí kariéře dostala až na hranu patosu: „Všechno, co teď dělám, tak dělám kvůli mladé generaci, ne kvůli sobě.“
Pozice jakési politické ambasadorky českého mládí nepůsobí jako špatný projekt, ale pořád hodně záleží na provedení. Když se do něj Nerudová snaží vměstnat zvažovanou kandidaturu v eurovolbách, trochu to skřípe. „Mladá generace chce euro, uvědomuje si důležitost a výhody našeho členství v Evropské unii. A to nejen z finančních důvodů, ale i těch bezpečnostních. Nikdo to neuchopil jako ambasadorství Evropské unie v České republice,“ říká v citovaném rozhovoru Nerudová.
I když pomineme dost nešťastnou generalizaci v první větě, je tu ještě ta potíž, že zrovna europoslanecká židle nemá s přijetím eura v Česku zhola nic společného. Tahle tíha leží výhradně na národním parlamentu. Takže vyrážet zastupovat mladou generaci, která „chce euro“, do orgánu, který na přijetí eura v Česku nemá žádný vliv, je trochu divné.
Podobné je to s tím, že si mladí uvědomují důležitost členství v EU. Jistě, může být, ale opět není jasné, jak tomu pomůže, když bude Danuše Nerudová společně se 704 dalšími kolegy pendlovat mezi Bruselem a Štrasburkem. Hlavní boje o vysvětlování výhod členství v EU se opět vedou doma a hodí se tu v nich každý příčetný hlas.
A konečně důvod, proč dosud nikdo neuchopil výkon evropského poslaneckého mandátu jako „ambasadorství Evropské unie v České republice“, je nejspíš ten, že účel tohoto mandátu je přesně opačný. Čeští europoslanci mají naopak být ambasadory českých zájmů na evropské půdě. Proto si je tam volíme. Na trpělivé vysvětlování výhod členství v EU nejsou zrovna europoslanci – štědře placení z unijního rozpočtu – ti úplně nejvhodnější a nejvěrohodnější.
Česká politická zkušenost navíc říká, že europoslanecký mandát není ideálním nástrojem k tomu, aby se politik udržel v povědomí širší veřejnosti. Schválně si zkuste, kolik ze současných 21 českých europoslanců, kteří už skoro čtyři roky srdnatě vykonávají své mandáty, dokážete bez pomoci různých internetů vyjmenovat.
Pokud by si Danuše Nerudová chtěla pomoci k europoslaneckému mandátu, nejspíš by se jí to podařilo. Ale jestli by tím využila potenciál svých mladých přívrženců a vyvolala v nich pocit, že právě tohle je to správné uskutečnění jejich vyburcovaného zájmu o správu věcí veřejných, to je dost nejisté.
Navíc eurovolby mají pro Nerudovou i další nevýhodu. Volí se v nich poměrným systémem, takže aby mohla být zvolena, musela by se spojit s některým politickým subjektem, na jehož kandidátce se bude (byťsi jako „nezávislá“ kandidátka) o místo v europarlamentu ucházet.
Přitom právě nadstranické proplouvání mezi různými politickými proudy – od úzké spolupráce s Janou Maláčovou přes propagaci liberálních hodnot ve volební kampani až po přiznání volby konzervativní koalice Spolu v parlamentních volbách – se Nerudové dosud dařilo a snad i vyplácelo. Proto také není těžké si ji představit hned na několika různých kandidátních listinách. A proto se s ní také, jak sama přiznává, o spolupráci baví politici z mnoha různých stran.
Dosud se mohla spoléhat na svůj akademický přístup založený na odbornosti či „best practices“ a úmorné politické pinožení přenechávat straníkům. Jakmile je ale vaše jméno napsané na kandidátce jednoho politického subjektu, je s takovým přístupem konec.
Pokud Nerudová myslí svůj boj za zájmy mladých vážně, vypadají mnohem životaschopněji méně vděčné, méně viditelné a v mnoha ohledech namáhavější způsoby účasti na veřejném životě.
Představitelný je například nadstranický akademický think-tank zaměřený na nejmladší a mladou generaci. Pečlivé sociologické vyhledávání bolavých generačních témat, poctivé hledání inspirativních zahraničních řešení nebo kvalitní analýzy dopadů připravované legislativy na mladé lidi, to všechno by dokázalo českou veřejnou debatu i politické rozhodování skutečně obohatit. A není pochyb, že Nerudová se svou akademickou, vědeckou i manažerskou zkušeností má potřebnou kompetenci i erudici k založení a řízení takové instituce.
Ostatně pokud by výstupy byly kvalitní, může být hlava takového think-tanku obden v televizi a třikrát týdně v nějakém podcastu. A může s klidným svědomím tvrdit, že pracuje pro mladou generaci. A zároveň si pěstovat kapitál využitelný v některém z budoucích volebních klání.
