Komentář: Českou odpovědí na Putinovu válku musí být modernizace

Jeden a půl měsíce války člověka nutí dívat se na mnoho věcí jinak. Po úvodním šoku a zvládnutí prvních mrtvých a záměrně zabíjených civilistů, z návalu uprchlíků i z bojových operací vysoké intenzity, v kterých se prohodil obraz mocného Ruska a nemocné Ukrajiny, potřebujeme přemýšlet nejen nad bezprostředními dopady války.

Je čas začít realizovat hlubší změny, kterými budeme válku a naši bezpečnost reflektovat systémově a náš systém obrany přizpůsobíme.

Naše bezpečnost je spojena s mezinárodními organizacemi, které nám ji zajišťují vůči hrozbám přesahujícím naše síly. Bezpečni nejsme podle vlastních možností, ale podle síly a výkonnosti těchto organizací, podle toho, kolik do nich jejich členové, nás nevyjímaje, vkládají svých kapacit, nástrojů a zdrojů. To je základní paradigma naší bezpečnosti. Několikrát v historii jsme museli čelit silnějšímu nepříteli v osamocení. Tuto zkušenost bychom neměli opakovat a systémové kroky musíme konat směrem k naší integraci, vkladu do těchto organizací a v zájmu jejich výkonnosti.

Hlavním úsilím Ukrajiny, jejích diplomatů, politiků a prezidenta je co nejrychleji překonat svou osamělost a vytvořit z pomoci Ukrajině morální, ke spojenectví se posouvající závazek. To je hlavní zdroj ukrajinského dosavadního úspěchu. Druhým a srovnatelným je schopnost rvát se samostatně za svou věc i proti přesile a lhostejnosti. Bez vlastní vůle bojovat za vlastní svobodu se morální a spojenecký závazek nedostaví.

A přiznejme si, že mnohdy cítíme právě to, po čem Ukrajinci touží, členství v organizacích NATO a EU, jako omezující a limit naší samostatné aktivity, jako nesrozumitelný nebo neovlivnitelný a odcizený svět cizí byrokracie a vůle. K NATO neplníme závazky. EU artikulujeme jako omezující sevření a nadvládu byrokratické rutiny a práva. Najdou se dokonce i giganti, kteří tvrdí, že spojenectví nebo právní prostředí EU nás demoralizuje. Mimochodem je to jedna z hlavních ruských dezinformačních tezí, které vadí ochrana práv občanů proti státu a moci, menšin proti většině. Samozřejmě, v takovém prostředí se hůř krade a podvádí.

Pokud si kruciální bezpečnostní význam zmíněných organizací uvědomíme, měli bychom kverulování a laxnost v plnění závazků vystřídat plnou realizací těchto závazků podle společných pravidel a směrem k jejich síle a respektu navenek. Jak vůči NATO, tak vůči EU by takový posun v chování České republiky byl citelnou a vítanou změnou.

V rámci domácího úklidu musíme začít otázkou, kolik toho bylo známo o vážnosti záměru Kremlu zaútočit. Bylo zde několik znalců Putina i Kremlu, kteří na riziko útoku upozorňovali. Nicméně zcela převážil pohodlný pocit, že Putin hraje hry, vydírá a zastrašováním chce dosáhnout například spuštění plynovodu Nord Stream 2, nebo jiných cílů pro oslabení nebo rozvrácení EU. Neuvědomovali jsme si, že nás vidí celkově zesláblé. Po brexitu a po odchodu Angely Merkelové, s přihlédnutím k vlivné pozici proruské páté kolony u nás na Hradě, v českém parlamentu, při všeobecném zmatení okolo Vrbětic, nebo s Orbánem proti EU a „migrantům“, a Rosatomem v maďarské a perspektivně i naší energetice, v silné proruské orientaci v Bratislavě a degradujícím panslovanském vlivu Ruska na slovenskou společnost, při všeobecném povykování pravice o „slabém“ Bidenovi, při ruském vlivu v Srbsku a jinde na Balkáně, při nezájmu středomořských zemí o východní křídlo Evropy.

Kreml průběžně posiloval svůj dezinformační manipulační vliv v pandemii a v antivaxerských hnutích napříč celou Evropou a ustupujících vlád. Při zesilujících neshodách Kremlu s Kyjevem o proevropském směřování Ukrajiny Putin nepočítal s vážnějším odporem Ukrajiny ani Západu, a zaútočil. Vše hrálo Kremlu do pocitu, že ve „sporu“ o Ukrajinu se Západem má šanci hladce uspět vojenskou intervencí, rychle změnit režim jako u nás v roce 1968 a navíc rozvrátit situaci v postkomunistických zemích.

Byli jsme tedy schopni odhadnout agresivní úmysl Ruska a klasifikovat ruské schopnosti pro případ útoku? Odpověď je podle mne záporná. Vývoj jsme nedokázali anticipovat, a pokud zde takové varovné hlasy byly, neprosadily se. Americkou CIA v klidu denuncioval Miloš Zeman v předvečer útoku bez toho, že by byl vládou korigován. Přitom jak vnitřní ruská masivní válečná propaganda, tak artikulace záměrů Ruska Putinem, nejen vůči Ukrajině, byla srozumitelně válečná, a to dlouhodobě. Ruské jednotky byly rozmístěny v útočných pozicích okolo ukrajinských hranic. Chvástání se o předělání evropské geopolitiky, buď před datum rozšíření NATO nebo směrem k novému rozdělení Evropy mezi Moskvu a Ameriku vojenskou silou, bylo denní náplní ruských televizních debat déle než rok. Proválečné propagandy se dokonce účastnili i nejvyšší čeští politici. My to ale považovali za lokální vnitropolitický kolorit Ruska. Ovšem Rusko se připravovalo na válku.

V jakém stavu tedy jsou naše diagnostické schopnosti, když nás zaskočil i šlendrián a barbarství ruské armády, nekompetence jejích velitelů a prolhanost jejich zpravodajských informací z Ukrajiny? Nevěřícně zíráme jak na návaly hlouposti, špatného výcviku, nedostatečného velení, nefunkčních zbraní a komunikace, tak na barbarské rabování a zločiny doložitelné na vlastních záběrech ruských vojáků. Měli jsme o šlendriánu ruské armády dostatečnou představu a informace? Nikoli, podléhali jsme jejich propagandistickému machrování.

Přitom v unijní perspektivě patříme s Poláky a Balty – pokud jde o Rusko – k nejzkušenějším. Snažili jsme se přesvědčit unijní špičky o vážnosti vojenské hrozby, která leckoho napadla již po diplomatických urážkách Josepa Borella v Moskvě? Nemluvě o těžkých manipulacích s cenami a zásobami zemního plynu během konce loňského roku. Jistě, oslabili jsme svou pozici kverulováním a orbánizací V4, ale kde zůstala naše výkonnost, pokud jde o ruskou hrozbu?

Jaké podklady zpravodajsky měla v této věci samotná EU? Není čas redefinovat unijní schopnosti a instituce z hlediska zásadní bezpečnostní agendy? Máme vůbec doma instituce, think tanky, pracoviště, ale i média schopná přitáhnout, byť jen náš bezpečnostní systém, více k reálnému dění a znalosti cílů a myšlení našich nepřátel?

Ruské energetické vydírání není zcela nové. Nová je naše potřeba zaškrtit Kremlu sankcemi finanční kyslík a zbavit se nebezpečné závislosti. Tyto cíle vyžadují zásadní přehodnocení našeho energetického mixu a energetického plánování, které prostě nemáme koncepčně zpracované, protože jsme se mu snažili vyhnout kvůli svému retardujícímu odporu vůči Green Dealu. Závislost na Rusku se týká zejména plynu (100%) a ropy. My ovšem reagujeme přednostně pouze tlakem na uznání jaderné energetiky v EU a lobbistickým povykem o tendru na nové jaderné bloky. Ty budou nejdříve za 20 let, možná za 25. A nebudou stačit.

Nadále tedy v energetice zůstáváme v doktrinálním a k Rusku blízkém vidění minulého století. Nestojíme na nohou v současné a bezprostřední situaci bezpečnostně ani technologicky. Naše závislost na ruských surovinách vzniká především z naší enormní zaostalosti v obnovitelných zdrojích, blokovaných uhelnou lobby. V nedostatečných systémových stimulacích prosazení obnovitelných zdrojů do mikroúrovně obcí a domácností, kde je největší schopnost pružné a rychlé reakce. Co jsme v tom již udělali? Přeci každá kilowatthodina získaná z vlastních zdrojů je strategicky významná a zvyšuje naše bezpečí.

A pokud má pravdu nový report klimatického panelu IPPC, máme k obratu v CO2 sotva pár let. To je ještě vážnější hrozba než zdegenerované Rusko. Počkáme dalších 20 let, až nás budou děti nenávidět za klimatickou katastrofu, nebo už začneme něco vážně dělat?

Hodně let jsme naši ekonomiku pojímali jako úspěšně transformovanou a úspěšně od politiky oddělenou. Nebyla to pravda již od privatizace. Oba žijící prezidenti, Klaus i Zeman, se velmi rádi plně zapřahali do spojování geopolitiky a byznysu ve prospěch vybraných společností, které je osobně sponzorovaly.

Český průmysl jsme si nechali prošpikovat vlivem ruského Rosatomu, i vlivem některých podniků, které přednostně obchodovaly právě v Rusku a v Číně, navzdory jejich malému podílu v našem exportu. Odklánění části české ekonomiky na Východ zároveň podporovalo negativní a dezinformační sentimenty o euru.

Stojí za připomenutí, kolik peněz jsme nechali v bankovních pohrobcích RVHP, z kterých nás Klausova, Zemanova ani další vlády nevyprostily. Připomeňme kolik prostředků našich krajů, obcí a měst zůstalo v sankcionované ruské Sberbank, kam přestoupily na něčí „doporučení“. Nestrkali jsme sami hlavu do ruské smyčky?

Není čas k zásadnímu přehodnocení této orientace, s urychleným vstupem do eura jako zóny vyššího bezpečí, nižší inflace a nižších úrokových sazeb? Euro nás posune hlouběji do unijních struktur, co nejblíže vážným hospodářským rozhodnutím, dá nám více vlivu i bezpečí. Není čas k omezení vlivu proruských a pročínských lobbistů, jejich dezinformačních nástrojů i hospodářských struktur? Není čas přemýšlet, zda nás za pár let nemůže potkat s Pekingem totéž, co dnes s Moskvou?

Bezpečnostní poměry v Evropě významně posílí rychlý vstup Finska a Švédska do NATO, a tudíž pokles počtu neutrálních zemí (zbývá Irsko a Rakousko). Tyto posuny by mohly pomoci i aktivnějšímu konceptu unijní zahraniční a bezpečnostní politiky. S Maďarskem zaparkovaným spíše v neutrálním „ruském“ koutě potřebujeme celkově posilovat váhu bezpečnostních a zahraničněpolitických agend a posunout tradičně apolitický úřednický Brusel směrem k většímu ohledu na geopolitiku a bezpečnostní potřeby celé Evropy, nejen východního křídla. S ruským válečným kolapsem by se Evropská unie měla zmátořit do významného aktéra globální bezpečnosti. Německo je již dnes nuceno ztěžka hledat svou novou pozici, která nebude stát jen na obchodních bilancích a investicích v Číně a v Rusku.

Pokud chceme ukončit éru, která nás přivedla nepřipravené do náručí ruské agrese, musíme přijít s konceptem geopoliticky aktivní Evropy, která bude nejen obchodovat, rekonstruovat a institucionálně europeizovat Ukrajinu. Bude totiž muset pomoci na nohy třeba i Rusku po Putinově devastaci. Po Evropě dnes žije přes 10 milionů Rusů, kteří nepochybně vědí, jaké výhody i povinnosti nese právní a demokratické prostředí. Pokud se Praha v druhé polovině roku stane místem dárcovské konference, měla by do agendy umět prosadit i transfer našich demokratizačních a transformačních zkušeností. Masivní reformní úsilí zaměřené na Ukrajinu i Rusko. Evropa bude hledat aktivní bezpečnostní a integrační politiku na Balkáně zatíženém Srbskem.

Evropa bude muset rozvíjet mediteránní Afriku a neutralizovat expandující subsaharský islamistický terorismus, kde jsme například s Ruskem a francouzskými chybami ztratili Mali. Je také namístě začít se v Evropské unii bavit daleko otevřeněji o nadřazení bezpečnostních zájmů vůči „slepému“ obchodování.

Je zde čas, kdy nám v EU nebude stačit jen hezky mluvit a psát strategické bezpečnostní koncepce. Budeme k tomu nejspíše potřebovat evropskou armádu. Budeme k tomu potřebovat i vlastní unijní „comand-control-communication“ strukturu, schopnou velet a rozhodovat. A budeme k tomu potřebovat jasnou bezpečnostní a zahraničněpolitickou doktrínu opřenou a posilování práva, jeho nezávislých institucí a nezkorumpované politiky v sousedství Evropy.

Jednou z „ruských“ lekcí je, že nestačí obchodovat, investovat a platit solidní ceny za přírodní suroviny, aniž bychom se starali, jak s těmito výnosy vládnoucí elity zacházejí z hlediska svých občanů, jejich životních podmínek, práv a vlivu na správu věcí. Sladké časy paktování se s kompromitovanými a zkorumpovanými diktátory vzaly s Putinem zasvé, protože když se jim vede za naše peníze dobře, nakonec na nás zaútočí. To je i čínská perspektiva. A pokud nezačneme vyjadřovat a prosazovat i své politické, právní a bezpečnostní zájmy, nedokážeme se vyhnout budoucím útokům a krizím zejména v Africe – v našem sousedství.

Těžce zkoušené covidem „vysvobodila“ nás válka z nezbytné debaty o digitalizaci a informačních technologiích a celkové reformě našeho školství, vzdělání, v obsahu i v metodách učení. Je třeba se k tomu ale vrátit, protože část naší zaostalosti plyne z toho, že máme zaostalé školství. Pandemie mnohé odhalila a naznačila pod tlakem nutnosti. Máme i nadále rakouskou memorativní školu, která potřebuje známkovat a zkoušet, kde mnozí učitelé mají počítač a e-mailové adresy jen proto, že musí, nebo místo třídní nebo žákovské knihy. Vyspělý svět je ale jinde, od výuky jazyků, přes matematiku, v individualizaci školy až po zapojení zahraničních výukových programů.

Totéž se týká veřejného sektoru, veřejné správy a služeb. Covid odhalil mocnou vzdělanostní zaostalost české společnosti, zneužitelnou nepřátelskou mocností ke klamání a obelhávání lidí, včetně podlamování důvěry státu, právu a vědě. I v těchto oblastech je třeba se vrátit k poznatkům z pandemie a začít naše poměry modernizovat. Říkám-li poměry, mluvím vlastně o nás samých. Válka nás možná posune jako těžká krize.

Náš cíl je ale jinde a řekněme si otevřeně, že náš cíl je udržet se uvnitř vyspělého západního demokratického světa a nepropadnout Putinům nebo Lukašenkům. Znamená to především přidat ve vzdělání a v našich kompetencích, včetně nás dospělých, protože chtít to jen po žákyních a studentech je vlastně pokrytectví.