Komentář: Česko snese hodně. I vyšší daně. Jen musejí dávat smysl

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Největším ekonomickým hříchem současné vlády není ani neobratná reakce na divokou inflaci, ani vysoké náklady na pomoc bojující Ukrajině, ani pomoc uprchlíkům před Putinovou agresí. To všechno znamená pro státní finance velké okamžité náklady. Ale jsou částečně omluvitelné špatně nastaveným sociálním systémem českého státu a částečně představují morální povinnost státu, který se hlásí k západní civilizaci a nechce nečinně přihlížet ruskému barbarství.

Prvotním a neomluvitelným hříchem, který si s sebou koaliční vláda Petra Fialy přinesla do Strakovy akademie, je předvolební lež, že stát o současné velikosti a se současnou nabídkou a objemem služeb lze udržet v provozu bez citelného zásahu do daňového systému. Byla to lež před volbami a teď je to lež zakotvená v programovém prohlášení podepsaném pěticí lídrů stran vládní koalice.

Proto lze jen uvítat, že předseda křesťanských demokratů a ministr práce Marian Jurečka se rozhodl tento hřích přiznat a vyzpovídat se z něj. V rozhovoru pro Právo přišel s úvahou o zvýšení progrese u daně z příjmu fyzických osob. Spolu s různými nápady na zavádění sektorových či digitálních daní je to alespoň náznak, že si někteří vládní představitelé uvědomují realitu českých státních financí.

Neštěstí je, že tyto rozvahy se odehrávají primárně v mediálním prostoru bez větší opory ve vnitřních koaličních jednáních. A tak se Jurečkův daňový balonek ihned pokusil propíchnout koaliční kolega z uskupení Spolu a „ekonomický expert“ ODS Jan Skopeček a přidala se k němu i Markéta Pekarová Adamová, šéfka TOP 09. Do toho vstoupil ministr financí Zbyněk Stanjura s parádním prohlášením na téma sektorového zdanění či takzvané „windfall“ daně: „Nejsou žádné limity a žádný sektor z té debaty vyjmut není. Nikdo si nemůže být jist.“

To jsme si věru všimli, že si nikdo nemůže být jist. Ze všech nejméně jsou si zjevně jisti představitelé vlády. Zejména pokud jde o otázku, co s daněmi udělat, a především co od případných změn očekávat. Jurečka hovoří o progresi příjmové daně s dodatkem, že by mohlo jít o dočasné opatření na pokrytí mimořádných nákladů spojených s válečnou pomocí a bojem proti dopadům inflace. Ze Stanjurových slov vyplývá zhruba totéž – mimořádné firemní daně mají pokrýt náklady na současné bouře, až se přeženou, čas zvláštních berní pomine.

Takový přístup má svou logiku. Jednorázové výdaje na mimořádnou pomoc v mimořádné situaci lze pokrýt mimořádnými příjmy, takže se nebudou přenášet – alespoň ne celé – na příští generace ve formě stále dražšího státního dluhu.

Zároveň je ale taková úvaha pohledem jen na špičku vlastního nosu a ignoruje zásadní věc, která leží jen o kousíček dál. Hlavním problémem českých státních financí nejsou momentální mimořádné výdaje, ale strukturální díra způsobená na jedné straně stamiliardovým nárůstem pravidelných státních výdajů v posledních dvou letech (zejména na důchody, platy a zdravotnictví) a na straně druhé vymazáním více než stovky miliard na straně rozpočtových příjmů kvůli takzvanému zrušení superhrubé mzdy.

I kdyby zítra skončila válka na Ukrajině, všichni uprchlíci odjeli domů a inflace spadla k oblíbené dvouprocentní hladině, tak tahle díra nikam nezmizí. A dál bude tlačit vládu k sestavování rozpočtů se stamiliardovými schodky.

Proto by úvahy o daňových změnách rozhodně neměly začínat a končit nutností pokrýt dnešní „válečné“ náklady. Jejich cílem musí být jedině zúžení propasti, která dnes zeje mezi tím, kolik stojí provoz státu, a kolik je tento stát schopen vybrat od poplatníků peněz.

Úvahy o snížení státních výdajů jsou samozřejmě nepříjemné. Těžko se sahá na důchody, státní příspěvek do zdravotnického systému či platy učitelů. V dobách skokově vyšších úrokových sazeb hypoték a všeobecné nejistoty nad ekonomickou budoucností nebudou populární ani úvahy o rušení daňových úlev spojených právě s hypotékami, stavebním spořením nebo penzijním připojištěním. Ačkoli jen v těchto třech oblastech by se pár desítek nepříliš dobře vynaložených miliard našlo.

Efektivnější a digitalizovanější chod státu se sice prodává voličům dobře, ale je to práce na léta. Je třeba s ní začít, včera bylo pozdě, ale ovoce – rozpočtové ani jiné – rozhodně nesklidí tato vláda.

To jsou důvody, proč dnešní pětikoalice žádný ucelený plán omezení státních výdajů nemá, ačkoli navenek se zaklíná abstraktními úsporami, kde může.

Pak je tu tedy cesta vyšších příjmů. K těm se dá přijít relativně rychle, ale debata bude složitá. Jurečkovo koaličně neprodiskutované téma progrese příjmové daně vyvolává u mnoha lidí (včetně zmíněných koaličních partnerů) prvotní reakce o „trestání úspěšných“. A také argumenty o tom, že lidé s vyššími výdělky platí i s „rovnou“ sazbou nominálně vyšší částky na daních. A že sleva na poplatníka rovněž vnáší do systému progresi, neboť chudším snižuje daňovou zátěž poměrově více než bohatším. A nakonec – máme tu přece „solidární“ sazbu 23 procent pro příjmy nad hranicí zhruba 155 tisíc měsíčně.

To všechno je pravda, přesto ekonom z Právnické fakulty UK Libor Dušek spočítal, že z hlediska podílů jednotlivých příjmových skupin na celkových daňových příjmech jsou české příjmové daně rovné jako pravítko. Desetina lidí s nejvyššími příjmy získá 25 procent všech hrubých příjmů v ekonomice a naplní necelou čtvrtinu daňového inkasa (počítaného včetně zdravotního a sociálního pojistného). Desetině nejméně vydělávajících připadne 1,6 procenta hrubých příjmů v ekonomice a úkol zaplatit 1,6 procenta vybraných daní.

Z toho celkem jasně plynou dvě věci. Zaprvé, kromě slevy na poplatníka a solidární daně, které zvyšují progresi, má český systém zjevně i prvky působící opačně. Sem patří nejspíše hlavně stropy na sociálním a zdravotním pojištění a dále slevy, které snižují daňovou povinnost více a častěji bohatším – to jsou ty odpočty hypoték, zvýhodnění spořicích produktů nebo třeba sleva na nepracujícího manžela či manželku. Zadruhé, problémem české daňové zátěže není ani tak sazba daně z příjmu jako odvody na pojistném, které velmi tvrdě dopadají i na nejchudší pracující, kteří neplatí žádnou příjmovou daň. Minimální mzda je kvůli nim v Česku „daněna“ neuvěřitelnými 36 procenty.

Není tedy pravda, že by české daně zvýšení (či chcete-li zavedení) progrese neunesly. Unesly. Jen by se musela vláda shodnout, jakým způsobem k ní přistoupit a k čemu by to mělo být dobré. To se zatím bohužel neděje. Místo toho ministři vypouštějí pokusné mediální kanárky a čekají, jak to s nimi dopadne. A v mezičase hlásají, že si „nikdo nemůže být jist“.

Jestli něco ekonomika (lidé i firmy) v problémech opravdu nepotřebuje, je to nejistota a rozmlžení výhledů i za nejbližší roh. Zrovna tohle teď bohužel ministři servírují v bohatých porcích.

Když už vláda konečně zapomněla na své lži o velkém státu za malé peníze, nechť sedne k rýsovacímu prknu a přijde s návrhem daňového systému, který Česku vydrží alespoň pár let a zajistí alespoň nějaké sblížení příjmů a výdajů státní kasy.