Komentář: Česko potřebuje hluboké změny, ne drobné válečné opravy

Válka nás tlačí do ochrany předválečných komfortních poměrů. Je ale otázka, zda se máme jen zakopat a bránit, nebo se zvednout k aktivnější obraně.

Soustředíme se na podporu bojující Ukrajiny, na sankce vůči Rusku, protože nechceme sami přímo bojovat, a na tlumení cenových sociálních dopadů války a proinflační covidové politiky zadlužení. Bráníme se zatím krátkodobými opatřeními. Ale začíná být zřejmé, že potřebujeme i systémové změny, aby nás posunuly k větší flexibilitě společnosti a sociální odolnosti.

Dlouhá poklidná a rutinní správní praxe ve světě bezpečí a prosperity v mnoha ohledech zdegenerovala demokratický, natož administrativní proces, kterým se spravuje český stát a jeho daňoví poplatníci. Negativně se na stavu státu podepsala i chaotická vůdcovská show covidového období, jejíž svévolné nekvalifikované procedury dovedly státní správu k alibismu a nečinnosti.

Tváří v tvář potřebě systémových změn se dnes proto kupí výmluvy a vymýšlení, proč nic neměnit a nedělat. Převažuje „fixing“ drobných korekcí nad změnami systému, natož schopností strategicky anticipovat to, co teprve přijde. Pohodlnost nás ovládla nejen na domácí scéně, ale dokonce i vůči žádoucím změnám vnitřního chodu EU směrem k vyšší bezpečnosti, obraně a rozhodovací funkčnosti unijních orgánů.

Válečný vývoj ovšem rychle dělá z nefunkčních rutin krvácivá zranění, kterými nám uniká energie i schopnost kvalifikovaně aktivně reagovat, poučit se. Relativně drobné trable nebo kiksy se mění v eskalující metastázy zasahující celý systém státu.

Uveďme si příklady. Rychle a velkoryse legislovaný a postavený systém přijímání ukrajinských válečných běženců havaruje na relativně malém počtu ukrajinských/maďarských Romů, kteří se prostě chovají jinak než většina ukrajinských běženců usilujících individuálně o bezpečí, sebezajištění a minimalizaci našich nákladů. Znovu se dostala ke slovu naše nízká adaptabilita k jiné etnicitě, k jinému sociálnímu habitu, nedostatečná inkluzivnost, nepřipravenost systémů vnitra i sociálních věcí zvolit jiný model postupu. Obdobně i malá zkušenost s dětmi nevybavenými češtinou ve školských zařízeních.

Zmiňme i komunikační zatuhnutí vládní koalice vzhledem k cenovým a inflačním dopadům pandemie, její neschopnost zastavit pokleslou snahu Andreje Babiše vytloukat volební kapitál z dopadů války i jeho vlastních chyb a inflačně promrhaných veřejných prostředků a zadlužení země v pandemii. Neschopnost otevřeně požádat veřejnost o válečné utažení opasků vůči dopadům, vedle spontánní velkorysé dobrovolné sbírky české veřejnosti pro Ukrajinu.

Potřeba systémových změn je ale stále citelnější. A nedostatek vůle i tvořivé energie nenahradí houfy poradců. Pokud bude chybět vládě politická odvaha dělat systémové změny vůči dopadům války a nutnosti jejich kreativního překonání, dříve či později podlehneme populismu a populistům ve veřejném diskurzu. Přesně v duchu pitomého „Před válkou bylo líp!“. Pasivní byrokraté a uhýbači před odpovědností pak budou za trest převlečeni do stranických uniforem populistických stran a vůdců. Nastane vypnutí vzdělání a kognitivních schopností a převládne povykování předepsaných sloganů.

Vezměme jako příklad byrokratický zával v dávkových systémech. Má dvě vlastnosti. Stojí na principu nedůvěry vůči občanovi/klientovi a pracuje s nízkým technologickým standardem digitalizace státní správy, kde musíme zbytečně papírovat i v agendách, kde má stát dostupné informace ve vlastních databázích. V jistém smyslu mi přijde důležitý první princip, princip nedůvěry, že občan žádající o podporu mluví pravdu a že nepodvádí a má vůli svou situaci aktivně řešit. Přechod od komunistické nedůvěry k principu „důvěřuji, ale prokaž že se snažíš“, by do základu změnil celou naši politiku zaměstnanosti.

Obdobně, jasná neadekvátnost jednotných zkoušek a maturit a jejich byrokratické zabarikádování, které nepřekonáme akcelerací odlišného vzdělávacího konceptu, ale záminkou prokazatelné nákladnosti a nehospodárnosti dosavadní praxe. Je opravdu nutné neustále se snažit o nevyhovující praxi „usvědčit z podvodu“ místo přesvědčivé síly nové myšlenky?

Do obdobné kategorie patří zavedení korespondenční volby, která by nepochybně otevřela volby pro graduální širší participaci a odstranila ústavní deprivaci občanů žijících nebo přechodně pobývajících v zahraničí. Okamžitě se ozve kritika, navíc z akademických kruhů „to nejde, není to ústavní“; aniž by se kritici obtěžovali zjistit, jak je možné, že stejná volební procedura funguje ve 24 evropských zemích bez problémů, procvičují scholasticky svůj ostrovtip na teoretické, akademické obhajobě stávajícího stavu. Bylo by to jedno, kdyby nešlo o akademická jména, která vyučují na našich univerzitách.

Velmi podobný charakter veverky v kolečku má domácí debata o euru. Nepochybně máme závazek přijetí eura v přístupové smlouvě s EU. Nepochybně je bezpečněji u stolu, kde jedná Ecofin členů eurozóny, kam ovšem nemůžeme. Rozhodují se tam prostě důležité věci, proto tam sedí ti důležití. Slyšíme ale úžasný argument, že oproti době našeho vstupu do EU se situace eurozóny změnila, což snižuje závaznost našeho závazku přistoupení. Je to přitom argument, jako bychom říkali, že naše manželství neplatí, protože jsme již o dost starší a naše iniciační emoce i záměry již nejsou, co bývaly. Ano, i takto se bráníme systémovým krokům – pod úroveň evropských standardů argumentace proti číslům, která dnes vidíme denně.

Nejzřetelnější – a stále více – je nutnost ústavních posunů v kompetencích přímo voleného prezidenta. Pokud se nedohodneme, že tuto volbu zrušíme a vrátíme se ke konzistentnímu modelu parlamentní demokracie, musíme přinejmenším do ústavy zabudovat mechanismy, protiváhy a kontroly vůči prezidentské svévoli, které jsme svědky dnes, například v kompetenci zrušení platného rozsudku prezidentskou milostí nebo ve zcela svévolném jmenování guvernéra a bankovní rady ČNB. Nemluvě o neodvolatelnosti prezidenta, který ztratil elementární sebekontrolu ve vnitřní, natož zahraniční politice a má prostor zavléct nás do zóny vlivu nedemokratických sil a mocností.

Zde již nemáme prostor na korekce exekutivních chyb, jako bylo protahování či neschopnost jmenovat vládu nebo pokrývání protiprávního až kriminálního jednání prezidentových spolupracovníků, prosazování lobbistických vlivů hospodářských skupin a zahraničních průmyslových mocenských zájmů do naší energetiky. Věnujme desetinu energie, kterou jsme museli obětovat na neutralizaci Zemanových excesů prosazením nezbytných ústavních změn tak, aby příští prezident byl ústavou i možností sankcí vřazen do funkčních vztahů s parlamentem, vládou i dalšími institucemi.

Všichni tušíme, o kolik by nás taková systémová změna posunula k vyšší výkonnosti státu a zbavila břemene zlé vůle a sypání písku do ústavního soukolí.

Není patrně třeba asi dále shromažďovat příklady dalších smysluplných systémových změn. Je třeba je začít dělat, je třeba je vyžadovat jak od vlády a parlamentních komor, tak se na ně dotazovat kandidátů do jinak upadajícího Senátu a zejména kandidátů na úřad prezidenta. Na většinu změn má nepochybný mandát stávající vládní koalice a nečekejme na to, kolik dalších vynucených změn nám ještě může přinést probíhající válka, která může být dlouhá a vyčerpávající.