Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Na konci října vláda schválila rozpočet na rok 2025 a v jeho rámci i výdaje na obranu. Míří ke dvěma procentům. To je dobře, protože tento neformální závazek má každý členský stát NATO. Jde o ozkoušený standard na udržení obranyschopnosti státu, který má své spojenecké závazky splněny. Česko je splněny nemá, a to dlouhodobě, ale dohání.
Dluh je například v těžké brigádě, s kterou počítají plánovači NATO jako s naší reálnou bojovou kapacitou k nasazení. Česká těžká brigáda jistě je nasaditelná do boje, má ale zastaralou pásovou techniku v obrněncích i v tankové síle. Můžeme si za to sami, výběr nové techniky se dlouho odkládal, komplikoval a také se vojáci zdržovali některými jinými projekty zrychleného vývoje k novým vrstvám boje, například v kyberprostoru. Armáda ale trpí i trochu excentrickými nápady svých nejvyšších velitelů.
Že Česko není zcela obranyschopné, ovšem neplyne jen z domácích restů ve výzbroji a schopnostech armády. Schopnost obrany nespočívá jen v armádě. Opírá se i o veřejnost, zálohy a výcvik bojeschopné populace – to také splněno nemáme. Především ale spoléhá na pomoc spojenců v kolektivní obraně. Polská armáda se kapacitně připravuje na samostatnou obranu po dobu několika týdnů. Vědí, co čekat, nejen historicky – mají Rusko na svých hranicích. Schopnost vlastní obrany je zásadní také pro čas, který potřebuje NATO k přisunutí a rozvinutí spojeneckých sil.
A teď si prosím modelujme naši situaci, v dnešních podmínkách. Jsou dány několika okolnostmi. Rusko zadržuje Ukrajina, jakkoli se jí lokálně přestává dařit v důsledku nedostatečné západní podpory, limitování použití dodaných zbraní i nedostatku vojáků. Mnoha Ukrajincům se již nechce bojovat.
Zeslábnutí nebo zhroucení Ukrajiny může znamenat výrazný ruský válečný úspěch. A může motivovat Rusko k otestování bojeschopnosti NATO nějakým lokálním útokem. Při jeho imperiálním apetitu, konverzi ekonomiky na válečnou a potřebě války pro vnitřní mocenské udržení barbarského režimu to samozřejmě nelze vyloučit. Ruská veřejnost je válkou proti Západu masírována již dlouho a je na ni připravena. A Spojené státy jsou stále více zaujaty Blízkým východem a obranou Tchaj-wanu. Se znovuzvolením Donalda Trumpa se ocitají také v novém a neznámém geopolitickém rozložení jak vůči Evropě, tak vůči Rusku.
Rusko má své trumfy i uvnitř NATO. Po prohlášení Orbánova tajemníka Balázse Orbána, že by se Maďarsko při napadení Ruskem nebránilo, jakkoli později dementováno, následovalo kapitulantské vystoupení premiéra Fica v ruské televizi.
Obvinil NATO (a tím i Českou republiku) z udržování konfliktu dodávkami zbraní Kyjevu. Nechme stranou, jak si vlastně Slovensko představuje svou obranu, když nesdílí obrannou politiku NATO. Oba výroky ale nesmlouvavě indikují, o čem se vlády v Budapešti a v Bratislavě baví, jaká je jejich vůle k obraně. Suma sumárum – nemůžeme nevidět, že Česko je z východního směru kryto nespolehlivými spojenci, jejichž územím by Rusko mohlo obejít bránící se Polsko jako nůž máslem.
Více o vystoupení slovenského premiéra v ruské televizi se dočtete zde:
Naše obrana za těchto okolností závisí nejen na naší armádě, ale především na rychlosti přisunutí jednotek západních spojenců, Američanů, Němců a dalších. Projet naším územím musí ze západu na východ. A tady jsme u toho, proč na obranu Česka nestačí jen výzbroj armády. Propustnost tuzemských železnic, dálnic a silnic, z hlediska přepravy velkých konvojů těžké techniky a jejich posádek, je v katastrofálním stavu. Jsou prakticky – vzhledem k potřebným objemům transportu – neprostupné. A to nemluvíme o zásobách paliva, munice, schopnosti doplňování.
Co je na této situaci vážnější: Tento problém si ani neuvědomujeme a neřešíme jej. Například probíhající debaty o rekonstrukci železničního mostu v Praze jsou zcela indikativní. Potřebu rychlých průjezdů velkých vojenských konvojů těžké techniky nebere v úvahu nikdo. Hlavně když bráníme historickou infrastrukturu.
Všimněte si, jak se Česku vyhnuly všechny nové železniční evropské koridory. V jakém stavu je na většině úseků hlavní dálnice D1. A nakonec, že se touto agendou, tuším, nezabýval ani poslanecký výbor pro obranu. Ne, nejsme schopni své obrany, ani v dnešní těžké situaci, ani z hlediska vlastního mentálního nastavení.
Přimlouvám se, aby si toto téma vzala za své nejen Sněmovna při projednávání rozpočtu, ale aby se zkoumáním propustnosti dopravní infrastruktury Česka zabýval i Senát. To vše dříve, než potenciální změna vlády v Praze připojí Česko k tandemu Orbán-Fico a začne kverulovat proti NATO a proti budování evropské obrany. Jinak samozřejmě diskutujme, zda je ochrana pražského železničního mostu nadále možná.
