Článek
Donald Trump zboural dosavadní světový řád a mimo jiné odhalil naivitu a nevyzrálost jednostranné sázky na Spojené státy v zahraniční a bezpečnostní politice.
Mnozí čeští politici léta patřili mezi zapřisáhlé atlantisty a odmítali posilovat obrannou spolupráci evropských spojenců. Zahraničněpolitický garant ODS Jan Zahradil, ještě než oddriftoval na čínskou orbitu, kritizoval takové pokusy jako plýtvání energie a peněz, když je tu přece NATO.
Europoslanec Alexandr Vondra ze stejné strany považoval nápady na evropské osamostatnění v obraně za výron francouzských mocenských ambicí a končíval stejně - přece máme NATO! A když se pod možnou emancipaci Evropanů na tomto poli podepsali v roce 2017 šéf Evropské komise Jean-Claude Juncker s premiérem Bohuslavem Sobotkou, smála se tomu Sobotkovi za zády i jeho ČSSD. Bohouši, co blbneš, je tu přece NATO.
Teď už víme, že Severoatlantická aliance není víc než dvě slova a my stojíme uprostřed bitvy bez štítu a s odkrytou hrudí, pokud její „majitel“ vypoví zbytku loajalitu.
Nechme teď ale NATO chvíli stranou. Pád světa založeného na pravidlech a návrat síly coby jediného měřítka otřásl všemi účastníky mezinárodních vztahů. Státy typu Česka ale relativně nejvíc. Protože Česko není schopno projektovat sílu. Ani ekonomickou, na rozdíl od jiných menších zemí (Dánsko), ani vojenskou (Izrael).
Pud sebezáchovy by nás proto měl hnát tam, kde ekonomická a vojenská síla je. Momentálně leží mezi státy „koalice ochotných“, která se začala formovat na popud Francie a Velké Británie a za účasti Norska, Kanady a dalších poté, co americký prezident vypověděl loajalitu Ukrajině.
Současná česká vláda se tam vydala. Schválila zvýšení výdajů na obranu na tři procenta HDP, premiér Petr Fiala (ODS) odjel na schůzku s ostatními a zatím se jich drží. Jenže - nestačí to. Nynější dění by mělo zrychlit strategické uvažování v pražských palácích.
S těmi nejlepšími
Obyvatelům Česka se od prvních dnů po vstupu do Evropské unie předkládá, že jejich místo je ve vícerychlostní Evropě. Takové, kde vedle sebe budou existovat nestejně integrované země a my si budeme vybírat, která rychlost nám vyhovuje. Vícerychlostní Evropa ostatně už existuje. Ne všechny státy EU jsou zároveň členy NATO, ne každá země přijala euro nebo vstoupila do Schengenu.
Tahle realita byla pohodlná, protože české vlády, jak šly za sebou, k ničemu nenutila. Mohli jsme něco více nebo méně pokazit v interakci s okolím, nic nás ale neohrožovalo.
Právě tahle realita však skončila. Ukončil ji Donald Trump. Také do nitra unie sdružené okolo právních textů a technických pravidel postavil sílu. A také v případě unie platí, že dobře Česku bude tam, kde jí bude nablízku.
Občas se tomu říká integrační jádro. Není ale nutné ztrácet čas komplikovanými termíny. Jde o to být co nejblíž nejbohatším státům, které budou investovat do vlastní obrany a vzájemně spolupracovat. Jak říkají Angličané, buď jste u stolu, nebo na stole.
Pro Česko to znamená více zbrojit. A také - přijmout euro. Pomohlo by to české ekonomice, ještě víc ukotvilo zemi a pomohlo by to i eurozóně, protože by se rozšířila o proexportní stát uprostřed Evropy dobře zapuštěný do okolí a s relativně malým dluhem.
Můžete namítnout, že zůstat v okruhu méně propojených zemí - tedy v zásadě tam, kde jsme teď, bez eura - není zárukou ekonomického úpadku a existenčního ohrožení Ruskem. Je to ale záruka neustálé nejistoty, že právě tenhle scénář může nastat.
Na pozadí rozpadu transatlantické vazby a příklonu USA ke strůjci nejbrutálnější dobyvačné války v Evropě po roce 1945 by se každá česká vláda musela připravovat na moment, že nastane. Doufat v nejlepší, ale připravovat se na nejhorší, budou muset i mnohem bohatší a vojensky silnější státy než Česko. S nimi to ale bude levnější, efektivnější, jistější.
Čeští politici od ODS přes pohrobky ČSSD až po ANO by měli přestat nabízet jakékoli místo ve vícerychlostní Evropě jako srovnatelně bezpečné. Pokud to budou dělat a tvrdit, nebudou mít pravdu. Vladimir Putin a po něm Donald Trump tuhle vidinu diskvalifikovali jako dobrou nabídku pro zemi typu Česka.
Je to jako s NATO. Teď už víme, že sázka jen na něj byla chyba. Neudělejme stejnou chybu tím, že budeme tvrdit, že v Evropě můžeme stát kdekoliv.
