Článek
Ministr financí Zbyněk Stanjura i jeho šéf Petr Fiala si mohou na úplně malou chvíli oddychnout. Po květnovém plnění státního rozpočtu, v němž se objevil hrozivý schodek 271 miliard, vypadá červnová 215miliardová sekyra – „jen“ druhý nejhorší červen v historii země! – jako legrace, ba dokonce jako konsolidační úspěch. Nic nemůže být dál od pravdy.
Skutečnost je taková, že kdyby nepřitekly peníze z evropských fondů, bude červnový deficit jen o málo méně hrozný než ten květnový, konkrétně 251 miliard korun. Kromě desítek bruselských miliard, jejichž toky čeští rozpočtáři dlouhodobě neumějí předvídat, v červnových číslech moc důvodů k optimismu není.
Daň z přidané hodnoty, která do rozpočtu přitéká průběžně, není na konci pololetí ani poblíž poloviny očekávaného ročního výběru – chybí jí skoro pět procentních bodů.
Do státní kasy přišlo prvních 12,8 miliardy korun z windfall tax. Ale neúprosná ministerská metodika, která to interpretuje jako 12,8 % plánovaného výběru, je samozřejmě mimo. Ve stomiliardový roční výnos daně z mimořádných zisků už dávno nevěří ani sám Zbyněk Stanjura.
A je nutné připomínat, že to, co vláda na této dani letos vybírá, jsou zálohy počítané z loňských vysokých zisků. Skutečná daň se přepočítá podle zisků letošních – a pokud budou nižší než loni, bude stát peníze firmám zase vracet. Takže rozpočtový efekt této daně se topí v mlze ještě hlubší než zbytek údajů o letošním hospodaření státu.
Evropské fondy mohou s jedním rozpočtem udělat zázraky. Vyzkoušel si to nejen letos v červnu Zbyněk Stanjura. Nejlépe by o tom mohl vyprávět jeden z jeho předchůdců, konkrétně Andrej Babiš. Ten na rok 2016 naplánoval rozpočet s deficitem 70 miliard, aby na konci roku oznámil hospodaření s 62miliardovým přebytkem. Hlavním důvodem (vedle ekonomické konjunktury, dobrého výběru daní a špatného rozpočtování) byly opět evropské fondy, z nichž se ve státní kase nečekaně objevilo o 72 miliard korun víc, než se čekalo. Babiš si tak místo jednoho z nejhorších výsledků, který byl v plánu, připsal na konto zdaleka nejlepší roční výsledek hospodaření státu.
Zásahy bruselské finanční „vyšší moci“, jakkoli opticky jistě vítané, by ale neměly Stanjurovu pozornost odvést od skutečnosti, že české veřejné finance mají nadále obří strukturální problém. Na jeho řešení Evropská unie žádné dotační programy nevypisuje – pokud tedy nepočítáme záchranné balíky pro předlužené ekonomiky, což je scénář, jehož se snad vláda chce vyvarovat.
Jestliže Stanjura nechce na každé další měsíční plnění rozpočtu čekat se staženým hrdlem a neodbytnou obavou, jak velký průšvih bude muset vysvětlovat tentokrát, měl by si rychle vzpomenout na svůj plán a začít zásadně – o desítky miliard – fiskálně brzdit už v tomto roce. Anebo se letos smířit s porážkou a zaměřit pozornost na výrazně větší rozpočtové úsilí v roce příštím. Také o něm toho dnes víme mnohem méně, než by bylo zdrávo.
Tuhle nejméně vděčnou ze všech politických prací Brusel za nikoho neudělá.
