Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Vláda po delším váhání vytáhla do boje s cenami benzínu skutečně viditelnou zbraň: snížení spotřební daně u pohonných hmot o korunu padesát za litr.
Opozice nepochybně nahlas pochválí sama sebe, jak svým soustředěným tlakem donutila nečinný kabinet udělat něco pro „naše lidi“. Ministři si zase udělají jednu poznámku do argumentáře do debat s těmi, kteří ji haní, že na rostoucí ceny kdečeho reaguje slabě, až vůbec. A debata o smysluplnosti tohoto konkrétního opatření se povede kdesi na pozadí, protože tak to v permanentní volební kampani chodí.
Snížení spotřební daně na pohonné hmoty je přitom velmi diskutabilní krok. Pro stát půjde o miliardy korun. Za rok by podobné opatření připravilo příjmovou stranu státního rozpočtu o nějakých 12 miliard. S nižší daní se zatím počítá na tři měsíce, tak to hrubě odhadněme na tři miliardy, i když inkaso spotřební daně z paliv není v roce rozloženo úplně rovnoměrně. A tři miliardy už jsou suma, u níž má smysl se ptát, zda najde svůj cíl.
Tady se zdá, že cílem vlády nejsou přímo občané úpící pod inflačními tlaky, ale spíš cenovky na totemech čerpacích stanic. Což spolu sice může do jisté míry souviset, ale není to totéž.
Evropský think tank Transport & Environment, který se mimo jiné podílel na odhalení aféry dieselgate, spočítal, že užitek ze snížení palivových daní není ve společnosti ani zdaleka rozdělen rovnoměrně. Je velmi silně vychýlen ve prospěch těch, kteří by úlevy na cenách benzínu potřebovali nejméně.
Z veřejných prostředků, které na snížení spotřební daně padnou, si nejbohatší desetina řidičů „ukousne“ osmkrát větší díl než desetina nejchudších – prostě proto, že v průměru utratí za paliva během roku osmkrát víc. Zatímco průměrný řidič z nejnižšího příjmového decilu zaplatí za rok za benzín či naftu 162 eur, průměrný motorista z nejbohatší desetiny obyvatelstva utratí u čerpacích stanic během roku 1249 eur. Stejným poměrem se mezi ně logicky rozdělí i „benefit“ ze snížené spotřební daně.
Nápadně to připomíná nerovnoměrné rozdělení prospěchu ze zrušení superhrubé mzdy. Původní verze této daňové změny tlačená aliancí opoziční ODS a vládního hnutí ANO měla podobně nerovnoměrný dopad – 64 procent vynaložených státních peněz by si mezi sebe rozdělilo 40 procent nejbohatších zaměstnanců, zatímco na 20 procent nejchudších by zbyla jen čtyři procenta z celkového koláče. Výsledná verze tento nepoměr velmi mírně napravila tím, že snížení sazby doplnila zvýšením slevy na poplatníka, ale ani tak nemohla být o nějaké „rovině“, nebo dokonce sociálním rozměru nepromyšlené daňové změny za sto miliard řeč.
Jinými slovy lidí na hranici příjmové chudoby, kteří se potýkají s nárůstem nákladů na základní životní potřeby od energií po potraviny a cítí se vládními kroky opomenuti, se několikamiliardové snížení spotřební daně na pohonné hmoty dotkne velmi málo, nebo vůbec. Profitovat budou primárně lidé se středními a vyššími příjmy. Snaha vlády pomáhat těm, kteří pomoc de facto nepotřebují, respektive mají alespoň nějaké rezervy pro zvládnutí některých cenových šoků, je téměř fascinující.
Přičemž i předpoklad velkorysé pomoci středním a vyšším příjmovým skupinám platí pouze v případě, že se vládě nějakým způsobem podaří přesvědčit majitele čerpacích stanic i rafinérský byznys, že nižší spotřební daň mají v plné síle promítnout do koncových cen, a ne do zvýšení svých marží.
Ještě před pár týdny ministr financí Stanjura prohlásil, že ministerská kontrola marží u čerpacích stanic neodhalila nic, co by se příčilo dobrým obchodním mravům. Na včerejší tiskové konferenci už se ovšem Stanjura tvářil zachmuřeně, mluvil o datech za delší období a svolal jednání se zástupci palivového byznysu. Neopomněl zmínit variantu mimořádného opatření ve formě zastropování marží. To všechno spíš než jako seriózní analýza působí jako forma nátlaku na pumpaře: Koukejte sníženou daň přepsat na totem, nebo může být mnohem hůř.
Na druhé straně celé rovnice je přitom zvýšení poptávky po palivech, kterou snížení jejich ceny způsobí, pokud tedy ještě pořád platí základní ekonomické vztahy. Vyšší poptávka po pohonných hmotách bude znamenat zvýšený odbyt ropy. Včetně té ruské, z jejíhož prodeje se dál financuje ničení Ukrajiny a zabíjení Ukrajinců. Tím jde snížení spotřební daně přímo proti deklaracím o nutnosti snížit nebo úplně vynulovat evropskou závislost na krvavém ruském „černém zlatu“.
Všechny tyto pochybnosti nutně ústí v otázku, zda by se tři až čtyři miliardy korun, o které po snížení spotřební daně přijde státní rozpočet, nedaly utratit smysluplněji – například na přímou pomoc nejohroženějším domácnostem a zaměstnancům. Třeba překlopení slevy na poplatníka do daňového bonusu by z pohledu měsíčních nákladů pro státní rozpočet vyšlo zhruba na třetinovou sumu a znatelně by vylepšilo příjmy těm nejchudším – z plátců nulové daně by se rázem stali příjemci „negativní daně“.
Ale tenhle návrh už létá éterem tak dlouho, že už mu ve vládě snad ani nikdo nevěnuje pozornost. Místo boje s rostoucím rizikem chudoby se vláda pouští do spektakulárního boje s cenovkami na pumpách.
