Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Vláda schválila a poslala do Sněmovny první ze svých bolestivých důchodových změn. Za týden by poslanci měli probírat omezení červnové mimořádné valorizace. Opozice slibuje rozsáhlé obstrukce, mluví dokonce o tom, že Fialův kabinet zažije „peklo“.
Nutno říci, že vláda si za svůj politický přístup k problému prožít peklo opravdu zaslouží.
Už jen samotná snaha protlačit omezení červnové valorizace v legislativní nouzi je neuvěřitelně nevkusná. Na vládu nepřišla žádná nečekaná pohroma, která by využití tohoto institutu ospravedlnila. Legislativní nouze se má vyhlašovat – podle jednacího řádu Sněmovny – „za mimořádných okolností, kdy jsou zásadním způsobem ohrožena základní práva a svobody občanů nebo bezpečnost státu nebo kdy státu hrozí značné hospodářské škody“.
Základní práva a svobody občanů fakt ohroženy nejsou, tím méně bezpečnost státu. Značné hospodářské škody sice státu v jistém smyslu opravdu hrozí, ale příčinou této hrozby není nějaký mimořádný a nepředvídatelný vývoj. Její příčinou je pouze bohorovnost ministra financí Zbyňka Stanjury.
Ten se do státního rozpočtu na letošní rok neobtěžoval zanést ani korunu výdajů na mimořádnou valorizaci penzí, ačkoli bylo jasné, že inflace nikam neodchází a minimálně jednou se letos mimořádně valorizovat bude. Místo toho on i předseda vlády ještě na sklonku loňského roku ujišťovali penzisty, že na valorizační mechanismus se nesáhne.
Tím vznikla u českých důchodců pochopitelná a oprávněná očekávání. A vláda je chce nyní, když po zveřejnění údajů o lednové inflaci ze zákona vznikl nárok na zvýšení penzí, rozbít napadrť.
Proto také není vůbec divu, že se případné omezení valorizace zřejmě dostane před Ústavní soud. Výsledek není jistý, stát má určitě právo určovat svou důchodovou politiku a důchodci mají do června poměrně dost času svá očekávání upravit. Ale že vládní aktivita i tak zavání retroaktivitou na sto honů, je prostě pravda. Nemluvě o zmíněné snaze zneužít legislativní nouzi.
Takže o 20miliardové rozpočtové úspoře, které chce Stanjura nižší valorizací dosáhnout, se nakonec bude rozhodovat se zpožděním v Brně. A když budou ústavní soudci přísní, tak celá ta cesta „peklem“, ony desítky hodin sněmovního jednání, nás přijdou úplně vniveč, aniž by jakkoli přispěly rozpočtu nebo důchodovému systému.
O tom, že český stát vyplácí vyšší důchody, než si může dovolit, se ví mnoho let. O tom, že valorizační mechanismus, který navyšuje penze o celou inflaci, je v dobách zdivočelých cen pro státní kasu nezaplatitelný, se ví nejméně rok, spíš rok a půl. O tom, že tentýž mechanismus v kombinaci s nastavením předčasných důchodů vytváří brutální nespravedlnosti mezi důchodci a fakticky motivuje lidi k odchodům do předčasné penze, se ví minimálně půl roku.
A jak na všechny tyto známé informace reaguje vláda? Křečovitou a ústavně spornou snahou narychlo oříznout jednu mimořádnou valorizaci, aby zachránila zpackaný rozpočet.
Na tuto snahu se samozřejmě strhne veškerá pozornost a shoří v ní mnoho politického kapitálu, který by jinak mohl být využit k systémovějším změnám penzí. Ty vláda také chystá, ale kolik podpory, pochopení a vůle ke spolupráci pro ni po nesmyslném valorizačním hazardu asi získá? A jak důvěryhodně bude působit?
Nejsmutnější je, že přes všechny tyto výtky jsou argumenty právě na straně Fialova kabinetu. Opozice nenabízí proti jejím špatným krokům nic než čirý populismus a lživý dojem, že s penzemi se vlastně nic dělat nemusí.
Za všechny uveďme argument stínového ministra práce ANO Aleše Juchelky, že vláda by měla místo omezení valorizace bojovat s inflací. Ovšem jediný účinný způsob, kterým může vláda bojovat s inflací, je zásadní rozpočtová přísnost. A rozpočtovou přísnost můžete těžko předstírat ve státě, jehož důchodový systém vyrábí každý rok schodek odpovídající rozpočtu většího ministerstva, který musí stát doplatit nad vybrané pojistné.
Vést v současném Česku jakoukoli debatu o udržitelnějších penzích bude extrémně obtížné. Zahajovat tuto debatu na politické úrovni ústavně sporným a nekoncepčním jednorázovým krokem je hloupost, který dává vzpomenout na zahájení reformy zdravotnictví zavedením regulačních poplatků. Tehdy byl důsledkem rychlý pád vlády, ale hlavně mohutný vzestup opozice včetně krajských a senátních „oranžových tsunami“. Třeba Fiala najde schůdnější reformní cesty než jeho předchůdci z ODS. Ale zatím to tak nevypadá.
