Článek
Klasický střet mezi pragmatiky a idealisty v Pirátské straně už podruhé během krátké doby dopadl jednoznačně. Idealisté jsou poraženi, většina strany souhlasí s vládním angažmá.
Poprvé se tak rozhodlo v listopadu, kdy se 82 procent hlasujících členů ve vnitrostranickém referendu vyslovilo pro vstup Pirátů do Fialovy vlády. A podruhé o víkendu, kdy na sněmu pragmatik Ivan Bartoš přesvědčivě obhájil post předsedy. Nikdo z trojice vyzyvatelů se dokonce následně ani nedostal do nejužšího vedení na místopředsednické posty.
Atmosféra před oběma hlasováními byla stejná. Mimořádně aktivní a emotivní idealisté byli hodně vidět a slyšet. I když naposledy své stranické rivaly dokonce veřejně posílali do …, vždyť víte kam, nebylo jim to nic platné. Pokaždé prohráli téměř K. O. způsobem.
Ve sporu jde jednoduše o to, jak dělat politiku. Idealisté – navíc frustrovaní hořkým volebním debaklem – označují vstup protestní strany do vlády s tradičními partajemi téměř za kolaboraci. Vždyť ještě nedávno je považovali za zkompromitované a stáli proti nim na barikádách a s heslem „Pusťte nás na ně!“.
Chtěli politiku dělat jinak, na protest vůči nim šli do politiky – a teď se jim přizpůsobili. Mluví o ztrátě pirátské identity. Nespokojená skupina na víkendovém sněmu přidávala i další argument. S pouhými čtyřmi poslanci stejně nemá smysl být ve vládě jakýmsi vysmívaným přívěskem.
Naopak pragmatici kolem Ivana Bartoše se domnívají, že se dá vybalancovat protestní DNA s vládní seriózností. Což bude náročné: Ve dne s kravatou schůzky v Bruselu, večer s harmonikou a protestsongy doma v hospodě. Bartošův logický argument je, že Piráti jsou zkrátka politickou stranou, která usiluje o moc, aby mohla prosazovat své nápady, nikoliv nějakou peticí nebo protestní iniciativou.
Aktuální porážka idealistů, ač opravdu vypadá jako knock-out, přesto nemusí být definitivní. Piráti jsou ve vládě nejslabším článkem, ostatní strany na ně nemusejí brát ohled. Takže lze čekat, že při jakémkoliv budoucím konfliktu se Piráti budou vracet k otázce, zda ve vládě zůstat, či odejít. Opakovaně vyvolat takové hlasování vzhledem k vnitřní stranické demokracii nebude pro idealisty problém.
To vše se nakonec bude nejvíc odvíjet od vládního výkonu předsedy Ivana Bartoše. On má v rukou agendu, která míří k pirátským srdcařům. Vyžaduje to od něj ovšem hmatatelné výsledky. Třeba že jako vicepremiér pro digitalizaci prosadí konkrétní kroky, které výrazně odbourají současnou papírovou byrokracii.
Nebo že jako ministr pro místní rozvoj zjednoduší výstavbu, což nakonec povede k poklesu cen nemovitostí. Voličské jádro Pirátů – mladí lidé z větších měst – právě skutečnost, že ani s nadprůměrnými platy si dnes nemohou dovolit koupit byt, považuje za největší nespravedlnost.
Dalším momentem, kdy se idealisté opět mohou připomenout a vyrazit do boje za „pirátské kořeny“, se snadno může stát volební podzim, tedy senátní a komunální volby. Výsledek může naznačit, jestli Piráti potvrdí svou pozici pevně usazené politické strany, nebo po loňském sněmovním neúspěchu bude pokračovat jejich mizení ze scény.
Obhajují přitom docela významné pozice ve velkých městech, ve třech největších (Praha, Brno a Ostrava) jsou dokonce ve vedení magistrátů. Speciálně ztráta hlavního města s primátorem Zdeňkem Hřibem – dnes hlavní pirátské kóty a symbolu – by prohloubila stranický spor i frustraci idealistů.
Scénář je to reálný, jak naznačily sněmovní volby, kdy v Praze triumfovala koalice Spolu s 40 procenty, zatímco Piráti v koalici se Starosty získali jen polovinu hlasů. Ivan Bartoš asi nejlíp ví, že ho tento rok čeká nápor na jednotu strany, která kvůli (někdy možná až přehnané) transparentnosti nemůže vnitřní rozpory udržet pod pokličkou.
Letošek ukáže, jestli si protestní Piráti i s vládními limuzínami dokážou udržet své náročné voliče. Anebo zda tlak spojený s mocenským angažmá neustojí a dopadnou stejně jako jejich předchůdci, kteří chtěli dělat politiku „lépe, čistě, poctivěji“ – Unie svobody, Strana zelených nebo Věci veřejné.
