Článek
Když v politice narazíte na nějaký nepříjemný problém, který potřebujete aspoň načas odkopnout do bezpečné vzdálenosti, existují v zásadě dvě osvědčené cesty – buď založit pracovní skupinu, případně rovnou komisi, anebo „zadat analýzy“.
Poté, co prezident Petr Pavel svým projevem na začátku letošního roku rozvířil debatu o přijetí eura, zvolila vláda druhou možnost. Zadala analýzy, načež si ministři oddechli, jak to pěkně vyřešili. A také ano – skoro tři čtvrtě roku byl klid.
Jenže zadané analýzy nakonec skutečně vznikly. A tak vládě nezbývá než se do diskuzí o společné evropské měně a českém postoji k ní zase na chvíli pustit.
Kabinet zahájil debaty tím, že odmítl návrh hnutí STAN na obsazení místa národního koordinátora pro přijetí eura. Analýzy legislativců a ekonomů „vzal na vědomí“, což je zdvořilý výraz pro něco, co je o jeden stupínek nad vyhozením do koše bez čtení.
Nutno podotknout, že především ekonomická analýza dopadů přijetí eura (včetně vstupu do „čekárny“, tedy mechanismu směnných kurzů ERM II) je velmi pěkným shrnujícím čtením. Ale – jak se dalo očekávat – nepřináší do diskuze dohromady žádné nové podněty. Velmi dobře a přehledně shrnuje přínosy a rizika cesty k euru stejně jako potenciální dopady na různé segmenty ekonomiky.
Je ale především dalším důkazem, že přijetí evropské měny samo o sobě není v první řadě ekonomickým, ba ani národohospodářským aktem, ale aktem především politickým. Je to primárně deklarace vztahu k evropské integraci s druhotnými ekonomickými souvislostmi a následky.
V tomto směru a také ve světle analýzy poněkud ztrácejí na síle argumenty hlásající, že Česko má přijmout euro, „až to pro něj bude výhodné“. Hned ve druhé větě úvodního shrnutí autoři analýzy upozorňují: „Důležitým předpokladem všech dalších závěrů je, že otázka vstupu do ERM II, respektive účast v eurozóně nepatří mezi nejzásadnější otázky pro ekonomickou prosperitu. Zásadnější jsou domácí úkoly (strukturální reformy), které by ideálně měly členství v eurozóně předcházet.“
Jinými slovy – přijetí eura má ekonomické přínosy (odbourání transakčních nákladů, nárůst zahraničního obchodu), ale je spojeno i s ekonomickými riziky (ztráta měnověpolitické suverenity či autonomního bankovního dohledu).
Kdo chce euro, vypíchne jeden typ argumentů, kdo jej nechce, vypíchne druhý. Toho i onoho analýza uspokojí a dodá mu přesvědčivou argumentační munici. Rozhodující je nakonec zase politické „přednastavení“ každého čtenáře. A znovu – ekonomické argumenty by neměly hrát prim. Je to politika. Není to tak, že kdo chce euro, chce zachránit české hospodářství, zatímco kdo společnou měnu odmítá, brání ekonomice v rozletu. O rozletu ekonomiky rozhodnou jiné věci. Ekonomicky vzlétnout i zemřít může Česko úplně stejně dobře s eurem i bez něj.
A momentálně je kyvadlo výrazně vychýleno ve prospěch těch, kteří jsou „přednastaveni“ vůči euru kriticky. A to přesto, že všechny čtyři parlamentní politické strany, které se ke společné měně stavějí vstřícně, jsou – nebo v případě Pirátů aspoň donedávna byly – součástí většinové vládní koalice. Proti přijetí eura ostatně stojí i většinové veřejné mínění, které ztratilo důvěru v eurozónu během finanční krize po roce 2008 a dosud ji nenabylo zpět. Alespoň podle domácích průzkumů. Průzkumy Eurobarometr říkají něco jiného, což analýza NERV rovněž poctivě uvádí.
Vládní indiferentní, ale v důsledku samozřejmě zamítavý přístup ke společné evropské měně je zkrátka skutečností a pohled na momentální rozložení voličských preferencí nenasvědčuje tomu, že by se to v brzké době změnilo.
Vládní analýzy tedy nakonec, stejně jako debata zkraje letošního roku a jmenování bezmocných „zmocněnců“, zase poslouží jen k předvolební profilaci části politických stran. Stejně jako vnitrokoaliční boj o obsazení pozice národního koordinátora pro přijetí eura, tedy koordinátora pro něco, co vláda (a ostatně ani národ) jako celek nechce ani přiblížit, natož udělat.
Nejdůležitější tak nadále zůstává věta ze samého úvodu analýzy ekonomů. V republice, která trpí vnitřními strukturálními problémy a nutně potřebuje zásadní reformy mnoha systémů, je přijetí eura podružný problém, v horším případě fetiš, který odvádí pozornost od skutečných požárů.
