Článek
Stranické sněmy po prohraných volbách, zejména dojde-li k přechodu z vlády do opozice, představují při pozorování politiky zvláštní, náročný a badatelsky bohatý žánr. Obvykle se tu potkávají rozčarování, žal, bojovnost, vášně vyvolané ztrátou vládních pozic, sebereflexe a alespoň částečné pokání neúspěšných lídrů, nabuzené motivační projevy jejich protikandidátů, z nichž se v některých případech po dlouhých debatách stávají nástupci, více či méně zručné, mnohdy až živočišně spontánní analýzy volebního neúspěchu, různé cestovní mapy mající ukázat cestu zpět na mocenské výsluní.
A pak je tady hnutí ANO. Po deseti letech existence odsouzeno voliči k ohlodávání suché opoziční skývy. Jeho pojetí sebereflexe se obvyklému průběhu dalece vymyká. Prohrálo přece volby, protože byl covid. A protože jej nemají rádi novináři. A protože soupeři kandidovali v koalici. A vlastně to nebyla tak úplně prohra, protože hnutí má nejsilnější poslanecký klub. Poražený celostátní volební lídr a expremiér je bez protikandidáta znovu zvolen do čela strany. Další neúspěšní lídři ve dvou významných volebních krajích (Středočeský a Jihomoravský) nově získají nejvyšší pozice ve vedení. Delegáti freneticky tleskají a hlasují jak podle hodinového stroje. Ostravského primátora, autora jediného kritického projevu na celém sjezdu, setře osobně předseda, že prý ví o politice houbeles. Jinak se debata nekoná, odpolední kávu delegáti stihnou doma, pokud nejsou z druhého konce republiky.
Formálně ani obsahově se sobotní sněm hnutí ANO na pražském Chodově vlastně vůbec nelišil ani od předvolebního zbrojení v únoru 2017, ani od čechrání vládního peří o dva roky později. Snad kromě letošního dojemného loučení Jaroslava Faltýnka s místopředsednickou židlí je to pořád jako podle šablony. Hledat nějaké velké významy za šesti delegátskými hlasy proti Babišovi nebo v mírném poklesu jeho procentuální podpory nemá valný význam. Snad kromě zmíněného primátora Tomáše Macury nikdo ze šestice nespokojených na mikrofon nevystoupil, důvody neuvedl, svou představu o fungování hnutí nesdělil.
Hnutí vnitřně nežije, nemá kádrové rezervy pro případy neúspěchu, ideové ukotvení ani názorové frakce. Od první chvíle jde o těžce zaplacený a tvrdě odpracovaný mocenský vehikl Andreje Babiše.
Hlavní otázka nyní zní, zda tento vehikl dokáže Andreje Babiše dopravit k další metě, jíž je Pražský hrad. Babiš sněm nevyužil, aby oznámil svou kandidaturu. Zjevně se chce ještě nechat chvíli přemlouvat. Vyhlásil, že sám se rozhodne až v nejzazším možném termínu, zřejmě v září, ovšem hnutí ANO by podle něj mělo postavit svého kandidáta do boje o Hrad, kandidáta „kvalitního, který bude dělat vše pro to, aby společnost spojoval a hledal cestu k lidem, kteří ho nevolili“.
Na této drobnosti je hezky vidět Babišův vlastnický vztah k hnutí. Svým prohlášením fakticky celému hnutí ANO svázal ruce. Protože pro jakoukoli stranu je těžké hledat prezidentského kandidáta, když neví, zda se jím náhodou nechce stát její vlastní předseda. V normální demokratické straně by možná vystoupil někdo, kdo by upozornil, že v projevu shodou okolností Andrej Babiš zmínil důležité vlastnosti, které sám postrádá. Že by možná mohlo proběhnout něco jako stranické primárky, aby hnutí ukázalo, že mu na výběru kvalitního kandidáta záleží. To všechno jsou v souvislosti s hnutím ANO absurdní představy.
Vedení hnutí bude prostě nějaký čas předstírat, že prezidentská volba neexistuje. Počká, až pan předseda, nazývaný žoviálně „šéf“, sjezdí se svým obytňákem tři čtvrtě republiky při něčem, co rozhodně nebude žádná kampaň. A pak si Babiš náhle rozmyslí, že by na Hrad rád, a tak jej hnutí jednomyslně podpoří, protože kvalitnějšího kandidáta si prostě nikdo s členskou průkazkou hnutí ANO představit nedokáže.
Že přitom bude celé vedení hnutí tak trochu za šašky řídící se každým gestem a momentálním vrtochem svého předsedy? Ano. To je bohužel standardní mechanismus fungování momentálně nejsilnější opoziční strany v zemi. Má to naději na úspěch? Zcela nepochybně. Železná disciplína, nezlomná loajalita, soumaří oddanost a umrtvení jakéhokoli vnitřního pohybu jsou velmi efektivní kombinace, která zatím dokázala donést Babiše téměř kamkoli, kam si zamanul.
